Fotbal systematika

Systematika a přehled obsahu herního výkonu hráče fotbalu.

 

Pro snadnější pochopení a práci s textem si připomeneme několik základních pojmů.

Fáze hry – útočná a obranná. V útočné fázi je družstvo od okamžiku, kdy získalo míč pod kontrolu a naopak, v okamžiku ztráty kontroly nad míčem přechází do obranné fáze hry.

Herní činnosti jednotlivce  – jsou nacvičené komplexy pohybových dovedností. Každá herní činnost jednotlivce má technickou a taktickou stránku a jejich kvalita je ovlivňována kondiční a psychickou připraveností žáků.

Herní kombinace – lze chápat jako záměrnou spolupráci dvou a více hráčů sladěnou v prostoru a čase.

Systémy hry – jsou dány způsoby organizace hry družstva a jsou charakterizovány dělbou činností a organizací součinnosti mezi jednotlivými hráči v průběhu utkání.

Technická stránka herních činností jednotlivce – způsob provedení pohybového úkolu (příklad – přihrávka vnitřní stranou nohy na krátkou vzdálenost)

Taktická stránka herních činností jednotlivce – výběr způsobu provedení pohybového úkolu (příklad – podle herní situace chci přihrát vzduchem na střední, delší vzdálenost – volím přihrávku vnitřním nebo přímým nártem)

Kritická místa při nácviku dovedností – kritickými místy při řešení pohybového úkolu nazýváme místa a úseky, které správným (nesprávným) provedením rozhodují o úspěšnosti (neúspěšnosti) řešení pohybového úkolu. Znaky správného provedení – rychle, efektivně, ekonomicky.

Herní činnosti jednotlivce
Útočné:	Obranné:
hra bez míče (výběr míče) přihrávání zpracování míče vedení míče obcházení soupeře střelba	obsazování hráče s míčem obsazování hráče bez míče obsazování prostoru odebírání míče
Herní kombinace
Útočné – založené na:	Obranné – založené na:
na přihrávce výměně místa činnosti „přihrej a běž“	vzájemném zajišťování přebírání hráčů zesíleném obsazováním hráčů s míčem součinnosti při vystavení soupeře do postavení mimo hru
Herní systémy
Útočné:	Obranné:
postupného útoku rychlého protiútoku kombinovaného útoku	zónové obrany osobní obrany kombinované obrany
Standardní situace
zahájení hry míč rozhodčího vhazování míče kop od branky přímý volný kop nepřímý volný kop kop z rohu pokutový kop
Hra brankáře
Útočná fáze:	Obranná fáze:
bez míče – řízení hry, výběr místa s míčem – vykopávání, vyhazování, přihrávání, vedení, obcházení, zpracování	bez míče – řízení hry, volba optimálního postavení s míčem – chytání, vyrážení, odebírání

Herní činnosti jednotlivce

Herní činnosti jsou nacvičené komplexy pohybových úkolů. Každá herní činnost jednotlivce má technickou a taktickou stánku a jejich kvalita je také ovlivněna úrovní kondiční a psychické připravenosti. Herní činnosti jednotlivce můžeme rozdělit do dvou základních kategorií – útočné a obranné.

Herní činnosti jednotlivce – útočné:  

• hra bez míče (výběr místa)
• přihrávání
• zpracování míče
• vedení míče
• obcházení soupeře
• střelba

Hra bez míče – výběr místa – pohyb bez míče

Neustálý záměrný a účelný pohyb hráče po hřišti, umožňující optimální řešení konkrétního individuálního nebo skupinového herního úkolu. Pohyb bez míče obvykle rozdělujeme podle toho, zda se hráč pohybuje vysokým nebo nízkým tempem na chůzi, klus, běh a sprint.

Výběr místa má tři základní formy :

Uvolňování – odpoutání se od osobně obsazujícího hráče soupeře s cílem získat výhodné postavení. Tato činnost je často spojená klamavými pohyby.

Nabíhání – přímočarý pohyb do volného prostoru s cílem získat výhodné postavení.

Únik – přímočarý pohyb směřující k soupeřově brance, spojený s možností bezprostředního ohrožení branky soupeře.

Přihrávání

Přihrávka je záměrné usměrnění míče nohou, hlavou nebo jinou částí těla spoluhráči tak, aby jej mohl zpracovat. Osvojení přihrávek je podmínkou vzájemné spolupráce hráčů, kterou limituje také dovednost míč zpracovat. Pro úplnost můžeme přihrávání rozdělit podle následujících kriterií.

Způsobu provedení :

• přihrávka nohou(vnitřní stranou nohy „placírkou“, vnitřním nártem, přímým nártem, vnějším nártem )

 


• přihrávka hlavou (ve stoji, ve výskoku, v pádu)
• rukama ( při vhazování )
• hrudníkem, stehnem nebo jinou částí těla

Vzdálenosti letu míče :

• krátkou vzdálenost
• střední vzdálenost
• dlouhou vzdálenost

Výšky letu míče :

• po zemi
• polovysoké
• vysoké

Směru letu míče :

• kolmé vpřed
• šikmé vpřed
• do strany
• šikmé vzad
• vzad

Rychlosti letu míče :

• pomalé
• střední
• rychlé

Rotace míče :

• bez rotace
• s rotací

Vzhledem k hráči, kterému je přihráváno :

• na hráče
• před hráče
• za hráče

Vzhledem k obsazení soupeřem :

• přihrávky volného hráče (volnému, obsazenému)
• přihrávky obsazeného hráče (volnému, obsazenému)

Podle předcházející činnosti :

• z místa ( nehybný míč )
• po zpracování
• po vedení míče
• po obejití soupeře
• prvním dotykem ( po zemi, ze vzduchu tzv. „volej“, těsně po odrazu tzv. halfvolej“

Je zřejmé, že dělení a specifikace přihrávek je poměrně mnoho. Pro naší potřebu bude obecně stačit hledisko způsobu provedení.

Zpracování míče

Zpracování míče patří mezi nejdůležitější herní činnosti, protože hráč se zpracováním míče zmocňuje míče a dostává ho pod kontrolu. Rychlé a bezpečné zpracování míče je základem úspěšného zapojení do herního děje. Hlavním kritériem je dráha letu míče a část těla, která míč zpracovává. Dílčím kritériem dělení může být pohyb hráče ( na místě, do pohybu, v pohybu ).

Způsoby zpracování míče :

Převzetí – míče pohybujícího se po zemi

(chodidlem, vnitřní a vnější stranou nohy, přímým nártem)

 

Tlumení – jde o zpracování, kdy hráč nechá míč dopadnout a zabraňuje odrazu současně s dopadem, respektive okamžitě po odrazu.

(chodidlem, vnitřní a vnější stranou nohy, tlumení jedním nebo oběma bérci)

 

Stahování – zpracování polovysokých a vysokých přihrávek před dopadem na zem.

(vnitřní a vnější stranou nohy, nártem , stehnem, hrudníkem ojediněle i hlavou )

 
 

Vedení míče

Vedení míče je charakterizováno plynulým nebo přerušovaným pohybem hráče s míčem zvoleným směrem. Vedení míče si můžeme představit jako běh s míčem respektive pohyb s míčem různým tempem za účelem překonání prostorových vzdáleností. Určitým způsobem vedení může být i držení míče, které je zaměřeno na jeho kontrolu bez snahy o získání prostoru. Používá se, pokud chceme hru z taktických důvodů zpomalit, nebo když není momentálně volný žádný spoluhráč nebo pokud se neschyluje k okamžité útočné akci. V zásadě se vedení míče dá rozdělit z hlediska směru, rychlosti a způsobu. Pro potřeby výuky postačí kritérium způsobu vedení míče.

Podle tohoto kritéria rozlišujeme vedení míče na:

• přímým nártem
• vnitřní stranou nohy
• vnitřním nártem             
• vnějším nártem

Při vedení přímým nártem lze vyvinout vysoké tempo běhu, při změnách směru nebo tempa běhu používáme také ostatní části nohy.

Obcházení soupeře

Obcházení soupeře charakterizujeme jako překonání hráče, který se snaží zabránit řešení herních činností v útočné fázi hry. Obcházení soupeře respektive řešení útočných soubojů – situací 1:1. Jejich úspěšnost je důležitým činitelem útočné fáze hry a její efektivnosti. O volbě způsobů obcházení rozhoduje postavení a pohyb protihráče a škála způsobů obejití, které hráč ovládá. Na úspěšnosti obcházení soupeře se výrazně podílí a uplatňují klamavé pohyby, finty, tvůrčí a originální způsoby obejití. Slouží k oklamání a odvedení pozornosti protihráče za účelem překonání bránícího hráče. Důležité je postavení vlastního těla mezi míč a protihráče, kdy rameno na straně stojné nohy je nakloněno k soupeři a tak je možné lépe kontrolovat míč vzdálenější nohou. Možností je spousta, zde jsou uvedeny jen některé běžné formy této techniky.

Přehled způsobů obcházení:

Soupeř v bočném postavení          

• změnou rychlosti
• změnou směru
• zašlápnutím  
• zaseknutím

Soupeř v čelném postavením

• krátkou kličkou
• dlouhou kličkou
• prohozením
• obhozením
• stahovačkou

Zády k soupeři         

• rychlým obratem s odcloněním kolem bránícího hráče (po klamném výpadu nebo překročení míče na opačnou stranu)

Střelba

Zjednodušeně lze říct, že střelba je usměrnění míče do branky soupeře tak, aby jej brankář nemohl zneškodnit. Je jedním z důležitých faktorů, který rozhoduje nejen o úspěšnosti útočné fáze, ale i celého utkání. Střelbu dle systematiky můžeme rozdělit v podobném duchu jako přihrávky, jelikož mají z technického hlediska mnohé společného. 

Rozdělení na základě kriterií :

Podle způsobu provedení:

• přihrávka nohou(vnitřní stranou nohy tzv. „placírka“, vnitřním nártem, přímým nártem, vnějším nártem tzv. „šajtlí“, patou, špičkou tzv. „bodlem“)

 


• přihrávka hlavou (ve stoji, ve výskoku, v pádu)

 

Podle vzdálenosti místa střelby od branky:

• z bezprostřední blízkosti ( z brankového území )
• ze střední vzdálenosti ( do 20m )
• z velké vzdálenosti ( nad 20m )

Podle výšky letu vystřeleného míče:

• přízemní
• polovysoká
• vysoká

Podle rotace:

• přímá
• obloukem „falšovaná“

Podle rychlosti letu míče:

• prudká
• měkká „technická“

Podle úhlu střelby:

• kolmo na branku
• šikmo na branku

Podle činnosti, která střelbě předchází:

• z místa ( standardní situace )
• po vedení
• po obejití soupeře
• po zpracování
• prvním dotykem po přihrávce – po zemi, ze vzduchu „volejem“, po odrazu od země „halfvolejem“
• po získání míče

Vidíte, že škála je velmi rozsáhlá a tudíž pro potřeby výuky ve školách a základního programu výuky fotbalu nám postačí zabývat se střelbou, kterou rozlišujeme podle toho, která část nohy a hlavy je během střelby v kontaktu s míčem.

 

Herní činnosti jednotlivce – obranné

Hlavním cílem obranných činností jednotlivce je odebrat soupeři (nejlépe konstruktivně) míč, respektive nedovolit mu rozvinout útočnou akci nebo ohrozit branku. Obranná činnost je povinností každého hráče.

Obranné herní činnosti jednotlivce rozdělujeme na:

• obsazování hráče s míčem
• obsazování hráče bez míče
• obsazování prostoru
• odebírání míče

Obsazování prostoru

Obsazování prostoru jednotlivými hráči je jedním ze základů obranné hry týmu, které je ale  vhodná jen do okamžiku, dokud od soupeře s míčem nehrozí přímé ohrožení branky. Typickým příkladem je situace při přečíslení soupeřem (situace 1:2, 1:3), kterou musí obránce řešit obsazováním prostoru tak, aby zpomalil akci soupeře a získal tak čas pro návrat spoluhráčů nebo vytlačil útočícího hráče do méně nebezpečného prostoru při zachování vlastního postavení mezi soupeřem s míčem a vlastní brankou.

Bránící hráč musí ustupovat klidně a rozvážně a během ústupu se přemísťuje mezi oběma soupeři tak, že se posunuje vždy o něco víc k soupeři, který má v daném momentě míč. Tímto způsobem obránce znemožňuje soupeřovým hráčům s míčem samostatný unik, případně kombinaci pomocí kolmých nebo příčných přihrávek.

Obsazování prostoru vyžaduje od bránícího hráče schopnost předvídat vývoj herní situace a intuici (cit pro řešení herní situace).

Obsazování hráče bez míče

Obsazování hráče bez míče je jednou ze základních obranných činností jednotlivce jejíž význam narůstá v okamžiku ztráty míče, čili v přechodu z útočné do obranné fáze. Obecně lze říci, že je povinností každého hráče obsadit v souladu se zvolenou týmovou taktikou odpovídajícím způsobem (těsně nebo volně) určeného soupeře. Provádí se v závislosti na vývoji herní situace a současný fotbal je náročný na taktickou stránku obsazování. Protihráči by měli být správným způsobem obsazováni na části či po celém hřišti nepřetržitě (záleží na záměrech a pojetí hry – např. různé varianty presinkového způsobu bránění).

Způsob obsazování je závislý na těchto faktorech:

• postavení hráčů vzhledem k brance bránícího hráče (vzdálenost a směr),
• postavení hráčů vzhledem k centru herního děje (k míči – vzdálenost a směr),
• rychlosti soupeře a bránícího hráče,
• technické vyspělosti soupeře a bránícího hráče,
• kvalitě terénu.

Bránící hráč v podstatě vždy zaujímá postavení mezi vlastní brankou a soupeřem, ale poněkud blíže k míči od spojnice soupeř – střed vlastní branky. Cílem obsazování hráče bez míče je zabránit nebo alespoň znesnadnit obsazovanému hráči účinně spolupracovat se spoluhráčem s míčem a připravit výhodnou situaci pro odebírání míče a případně míč následně odebrat.

Obsazování hráče s míčem

Obsazování hráče s míčem zařazujeme mezi základní obranné činnosti jednotlivce, protože na kvalitě její realizace závisí úspěch obranné fáze hry celého týmu. Hráče s míčem je nutné obsazovat těsně, protože je přímým a bezprostředním ohrožením pro bránicí družstvo. Míra těsnosti může být ale různá v závislosti na konkrétních podmínkách herní situace. Bránící hráč musí být aktivní a neustále se staví na spojnici mezi protihráčem s míčem a středem vlastní branky s cílem donutit soupeře ke zpomalení pohybu a vytlačit ho do strany hřiště. Toto postavení změní jen tehdy, když to vyžaduje situace a pokud je to z hlediska jejího optimálního řešení účelné.

Základní požadavky jsou:

• zabránit soupeři projít obranou
• zabránit přihrávce (především kolmé nebo přímé směrem k brance)
• zabránit střelbě
• připravit situaci pro odebrání míče

Z hlediska postavení bránícího hráče rozlišujeme dva základní způsoby obsazování soupeře s míčem:

V čelném postavení, kdy má bránící hráč soupeře před sebou, branku za sebou. Útočící hráč může být čelem nebo zády k bránícímu hráči, který zaujímá obranný střehový postoj, což znamená, že je ve stoji rozkročném s nohama mírně pokrčenýma, a hmotnost těla spočívá na pření části chodidel. Tento postoj umožňuje rychlou reakci na činnost soupeře.

V bočném postavení, kdy bránící hráč běží mezi vlastní brankou soupeřem. Kratší běžecké kroky umožňují rychlou reakci na změny rychlosti nebo směru soupeřova běhu.

Tyto základní způsoby obsazování se ve hře vyskytují ve vzájemné kombinaci, bránící hráč musí nejen volit optimální postavení, ale musí být schopen rychlé práce dolních končetin a reagovat na změnu a očima sledovat především míč, ne nohy soupeře.

Odebírání míče

Odebírání míče je finální obrannou činností jednotlivce. Cílem obranné činnosti je získat kontrolu nad míčem. Základním předpokladem pro odebírání míče je odpovídající řešení předcházejících nebo současně probíhajících obranných činností – obsazování prostoru, obsazování hráče bez míče a s míčem. Ne každý okamžik je vhodný k odebírání míče, protože se musí obránce snažit (i v součinnosti s ostatními bránícími hráči), aktivní hrou dostat soupeře do situace, která mu usnadní odebírání míče.

Míč lze získat v těchto momentech:

• dříve než se ho zmocní soupeř (před zpracováním),
• v průběhu jeho zpracování soupeřem,
• kdy už ho má soupeř pod kontrolou (po zpracování).

Rozlišujeme tyto základní způsoby odebírání míče:

Zachycením přihrávky – zpravidla jde o konstruktivní odebírání míče předskočením v situaci, kdy je útočící hráč zády k obránci i soupeřově brance a nemá míč pod kontrolou.

Vypíchnutím – obránce provádí většinou v situacích, kdy soupeř získává nebo již má míč pod kontrolou. Variabilnost způsobů provedení je poměrně velká – ve stoji (odkopnutím), v pádu, ve výskoku, rozštěpem, kde lze, s využitím povolené hry tělem.

Skluzem (vklouznutím) – většinou v bočném postavení v situaci, kdy se útočník dostal poněkud před obránce a ten v pádu odebírá míč špičkou nebo nártem zpravidla vzdálenější nohy od soupeře. Jde o technicky velmi náročný a variabilní způsob a také riskantní, neboť v případě neúspěšného zákroku se obránce pádem vyřazuje ze hry.

Odebírání míčů letících vzduchem – tvoří zvláštní skupinu hry hlavou ve výskoku, v pádu, ve stoji – předskočením nebo v co nejvyšším výskoku s důraznou, ale pravidly povolenou hrou tělem znemožňující soupeři přiblížit se k míči. Rozhodující je správný odhad situace, odpovídající časoprostorové sladění vlastní činnosti a v rámci pravidel přiměřeně energická hra tělem.

Herní kombinace

Herní kombinace můžeme specifikovat jako záměrné jednání dvou a více hráčů podřízené jejich vzájemné a vědomé, časově i prostorově sladěné spolupráci při řešení společného herního úkolu.

Hlediska dělení herních kombinací mohou být :

• podle počtu zúčastněných hráčů (dvou, tří, čtyř …)
• podle hráčských rolí (krajní hráč obranné řady – hrotový hráč útočné řady apod.)
• podle prostoru, kde se uskutečňují (podél pomezní čáry, v křídelním prostoru, pře pokutovým územím atd.)
• podle fáze hry (útočné kombinace při zakládání, vedení a zakončení útoku)
• podle obsahu činnosti zúčastněných hráčů (útočné, obranné)

Poslední uvedené kriterium se považuje jako základní, a proto z hlediska systematiky se rozdělují herní kombinace na:

Útočné

• založené na přihrávce
• založené na přihrávce a nabíhání – tzv. „přihrej a běž“ („narážečka“)
• založené na výměně místa

Obranné

• vzájemné zajišťování
• přebírání hráčů
• zesíleném obsazování hráčů
• činnosti při vystavení soupeře mimo hru

Herní kombinace – útočné   

Kombinace založená na  přihrávce

Vyplývá ze spolupráce hráčů založené na přihrávce. Technická stránka je zastoupena určitým způsobem přihrávání jedním hráčem a ve zpracování míče druhým. Taktická stránka spočívá ve volbě způsobu přihrávání a zpracování míče.

Tyto kombinace jsou charakterizovány přihrávkami a jejich :

• směrem (kolmý, šikmý, příčný, zpětný)
• vzdáleností (krátká, střední, dlouhá)
• výškou (přízemní, polovysoká, vysoká)
• rychlostí („měkká“ přihrávka, prudká „střílená“ přihrávka)

Často dochází ke kombinacím přihrávek, přihrávky mohou jít přímo na hráče „do nohy“, ale současný fotbal stále více vyžaduje přihrávky „časované“ do pohybu před hráče.

Kombinace založené na přihrávce a nabíhání  tzv. přihrej a běž“ („narážečka“)

Podstata těchto kombinací je založena na spojení dvou na sebe navazujících přihrávek mezi dvěma hráči. V případě kombinace dvou hráčů - „narážečky“ ji můžeme znázornit trojúhelníkem – dvě strany tvoří pohyb míče a třetí pohyb hráče bez míče. Hráč, který provádí druhou přihrávku, řeší situaci většinou přihrávkou prvním dotykem. Obměny vznikají podle jinak řešeného způsobu provedení např. přihrávka jde po zpracování míče, krátkém vedení míče, případně i po obejití soupeře. Taktická stránka je podmíněna charakterem herní situace (herním prostorem, postavením spoluhráčů, protihráčů apod.).

Cílem těchto kombinací je uvolnit se z osobní obrany soupeře, vytvořit prostor a pozici pro střelbu nebo přihrávku. Uplatňují se po celém hřišti, ale především ve zhuštěném prostoru před nebo v pokutovém území. Jejich uplatněním může dojít k přečíslení útočících hráčů nad bránícími a jejich použití je často výhodné v situacích 2:1, 2:2, 2:3.

Kombinace založená na  výměně místa

Podstatou je činnost hráčů s různou funkcí založená na současné výměně herních prostorů.

K výměně míst může dojít křižováním a přebíháním, kdy se jedná:

• spolupráci hráčů bez míče (získat výhodné postavení pro následné řešení herní situace).
• součinnost hráčů, z nichž jeden vede míč.

Z hlediska prostoru rozdělujeme kombinace založené na výměně místa:

• do hloubky
• do šířky

Herní kombinace – obranné   

 

Založené na vzájemném zajišťování

Vzájemné zajišťování – jedná se o spolupráci mezi obráncem obsazujícím útočníka s míčem a nejbližším spoluhráčem, který ho zajišťuje. Zajišťující spoluhráč může pomoci v případě, když soupeř obejde bránícího hráče. V blízkosti vlastní branky musí být vzájemné zajišťování prováděno neustále v takovém postavení, které znesnadňuje soupeři individuálně proniknout do nebezpečného prostoru v blízkosti branky a vytváří předpoklady pro aktivní a agresivní obranu s možností konstruktivního přechodu do útočné fáze.

Vzájemné zajišťování může být:

• jednostranné (krajní hráč zajištěn spoluhráčem z vnitřní strany)
• oboustranné (zajišťování hráče středové řady nebo středního obránce z obou stran)
• volným obráncem (zajišťování liberem v kombinované obraně)
• při přečíslení obrany (v situacích 3:2, 4:2, 4:3 apod.)

Založené na přebírání hráčů

Přebírání hráčů – obranná kombinace, při které si dva hráči přebírají soupeře přebíhajícího z prostoru jednoho hráče do prostoru hráče druhého nebo si vyměňují obsazování soupeřů, kteří se objevují v jiných ostaveních. Hráči musí důsledně individuálně obsazovat až do okamžiku, kdy si soupeřovi hráči mění svá místa. Pro plynulé přebírání je nutné periferní vidění a rychlé změny orientace na jiného soupeře, stejně jako rychlé změny pohybu. Nutnost komunikace – mluvit v okamžiku přebírání. Tato kombinace je základ pro úspěšné uplatnění jak zónové, tak kombinované obrany. V tréninkovém procesu je nutné nacvičovat a zdokonalovat přebírání hráčů s míčem i bez míče, učit hráče vnímat prostor, předvídat vývoj hry a spolupracovat s využitím komunikace – učit hráče mluvit.

• do šířky (soupeř se pohybuje napříč hřištěm)
• do hloubky (soupeř se pohybuje do hloubky hřiště – křižování)

Založené na zesíleném obsazování hráče s míčem

Zesílené obsazování hráčů – tyto kombinace nazýváme zdvojování či ztrojování (obsadit protihráče zpravidla dvěma, ale i třemi hráči s cílem odebrat míč a přejít do útočné fáze). Využívají se v prostorech, kde je činnost soupeře s míčem omezena (pomezní čáry), při zesilování nebezpečných prostorů pro vlastní branku nebo proti velmi dobrým hráčům soupeře. Uplatňují se i ve středu hřiště při vytváření tlaku na míč, jsou součástí presinkového bránění. Cílem těchto kombinací je získání míče. Musí být uskutečňovány důrazně a agresivně.

Činnosti při vystavení soupeře mimo hru

Činnost při vystavení soupeře do postavení mimo hru – užívá se při hře soupeře založené na dlouhých přihrávkách nebo při řešení standardních situací. Základem je součinnost mezi bránícími hráči a mezi bránícími hráči a brankářem (ten musí rychle reagovat v případě nevydařeného vystavení do postavení mimo hru a včas vyběhnout proti míči). Tyto kombinace mají charakter signálů a je nutné dostatečné osvojení v tréninku a přípravných utkáních.

Systémy hry

Systémy hry – způsoby organizace hry družstva jsou charakterizovány vzájemnou dělbou činností a organizací součinnosti mezi jednotlivými hráči a řadami v průběhu utkání.

Systémy hry – útočné

Variabilita uplatňovaní útočných herních systémů a časté změny rytmu hry závisí na způsobu a organizaci obranné hry soupeře a na dispozicích hráčů vlastního týmu.

Systém postupného útoku

Systém postupného útoku – založen na kombinační hře většího počtu hráčů při zorganizované obraně soupeře.

Systém rychlého protiútoku

Systém rychlého protiútoku -  založen na co nejrychlejším proniknutí k soupeřově brance (na 2-3 přihrávky) do jeho nezorganizované obrany. Základem je rychlost, jednoduchost, přímočarost, využívá se momentu překvapení.

Systém kombinovaného útoku

Systém kombinovaného útoku – využívá a spojuje typické struktury postupného útoku a rychlého protiútoku. Existuje mnoho variant prolínání těchto systémů.

Systémy hry – obranné

Obranná fáze hry začíná, když družstvo ztratí kontrolu nad míčem a končí, když míč znovu získá. Základem úspěšné obranné hry je dobrá organizovanost obrany a cílevědomá součinnost všech hráčů. V současném fotbalu se při organizaci obranné hry všichni hráči družstva zapojují do obranné činnosti ihned po ztrátě míče. Proto každý hráč musí ovládat, vzhledem k současným požadavkům hry, technickou i taktickou stránku všech obranných herních činností jednotlivce, zásady spolupráce v obranných kombinacích a možnostech jejich uplatnění.

Systém zónové obrany

Základní princip spočívá v obsazování předem stanoveného prostoru (území) podle jednotlivých hráčských funkcí. Zónová obrana je založena na zodpovědnosti každého hráče za určitý prostor. Důležitým požadavkem je kompaktnost jednání celého týmu, kterého lze dosáhnout postupným vzájemným zajišťováním. V systému zónové obrany hráč zodpovídá nejen za svého protihráče v prostoru, ale za celou herní situaci. Vlastní obranná strategie i příslušné taktiky obrany jsou odvislé od mnoha faktorů, které stanovují určité požadavky (herní úkoly) i podmínky pro jejich realizaci v utkání. Přesto je důležité respektovat základní principy, v podstatě platné pro všechny výkonnostní skupiny i různá rozestavení hráčů.

• aktivní obrana – v obraně nesmíme reagovat pasivně
• kompaktní a koordinovaný pohyb – směrem k míči
• rychlý pohyb obrany vpřed – jako celek
• vzájemná komunikace – vzájemný koučink 

Systém osobní obrany

Klasický pojatý systém osobní obrany, kdy každý hráč družstva bez vyjímky osobně obsazuje určeného hráče soupeře, se v současném fotbalu téměř nevyskytuje. Systém osobní obrany se využívá jen krátkodobě v některých úsecích hry. Při přerušené hře např. kop od branky soupeře s cílem nedovolit soupeři získat vykopávaný míč, dále při výrazně technicko – taktické a kondiční převaze nad soupeřem opět s cílem získat míč apod..

Systém kombinované obrany

Tento obranný systém spojuje zásady systému osobní a systému zónové obrany. Základní varianty systému kombinované obrany jsou dány počtem osobně a zónově bránících hráčů. Vznik byl vyvolán nutností co nejefektivněji obsazovat nejlepší hráče soupeřova týmu a zabránit jim ve spolupráci se spoluhráči i v individuálním řešení herních situací. Variabilita existuje i v pojetí osobního obsazování. Určený hráč či hráči soupeře mohou být osobně bráněni po celém hřišti nebo na vlastní polovině, či z půlky vlastní poloviny, a to stále jedním bránícím hráčem, nebo ho může bránit hráč stojící nejblíže v okamžiku ztráty míče. Bránicí hráči si mohou také útočícího hráče případně předávat.

Vývoj spěje k velmi variabilním variantám, které odrážejí dynamiku hry (vyžadují od hráčů herní myšlení, pružnou reakci na vývoj hry, čtení hry, orientaci v prostoru i v čase atd.). Tuto proměnlivost můžeme chápat jako změnu ve způsobech obsazování během jedné útočné akce soupeře a tedy jako změnu počtu osobně a zónově bránících hráčů podle vývoje situace. Současný fotbal klade velké nároky na plasticitu a elastičnost obranných systémů.

Hra brankáře

Obranná fáze

hra bez míče

• řízení hry, komunikace v OF a při přechodu z ÚF do OF – volba optimálního postavení (stavění se)
• při přímém ohrožení branky (1:1, střelba)
• při nepřímém ohrožení branky (zásahy do hry)
• míč od soupeře
• míč od spoluhráče

hra s míčem     

• chytání míče
• spodní (koš)
• na místě, v pohybu
• přízemní, polovysoké
• vrchní (prsty)
• na místě, v pohybu (v pádu)
• polovysoké, vysoké
• vyrážení míče
• pěstí (pěstmi)
• dlaní (dlaněmi)
• jinou částí těla - na místě, v pohybu (v pádu)
• přízemní, polovysoké, vysoké
• odebírání míče
• nohou, hlavou (odkopnutím, vypíchnutím)

Útočná fáze

hra bez míče

• řízení hry, komunikace v ÚF a při přechodu z OF do ÚF
• výběr místa (pro zpětnou přihrávku od spoluhráče)

hra s míčem

• vykopávání míče
• přímo ze vzduchu (volej)
• vyhazování míče
• spodním obloukem
• vrchním obloukem
• házenkářským způsobem
• přihrávání míče
• zpracování míče
• vedení míče
• obcházení soupeře

Standardní situace

Každou standardní situaci vždy řešíme z hlediska :

útočícího týmu – útočné fáze

bránícího týmu – obranné fáze

• zahájení hry
• nepřímý volný kop
• přímý volný kop
• rohový kop
• pokutový kop
• vhazování ze zámezí
• kop od branky
• míč rozhodčího