Didaktika volejbalu

DIDAKTIKA VOLEJBALU

Volejbal je jednou z nejpopulárnějších sportovních her s mnoha aktivními (registrovanými) hráči a s ještě více hráči rekreačními. Současně ale zůstává hrou, s jejímž nácvikem ve školní tělesné výchově je stále spojeno mnoho nejasností a chyb.

Sportovní hra je totiž, na rozdíl od ostatních sportů, o správném řešení herních situací. Dovednosti (včetně schopností) jsou užívány pouze na překonání tohoto problému. Cílem výuky jakékoliv sportovní hry je proto vždy – HRA. Proto by mělo být snahou učitele přivést (a udržet) žáky co nejdříve ke hře.

1. Úvod do problematiky výuky volejbalu

Volejbal je kolektivní sportovní hra, na výkonnostní a především vrcholové úrovni rychlá a dynamická, vyžadující zvládnutí množství koordinačně náročných herních činností, vysokou úroveň pohybových schopností, taktické myšlení a sehranost celého kolektivu. Byli bychom samozřejmě rádi, kdyby i volejbal na školní úrovni dosahoval všechny uvedené atributy, ale to nejen že není cílem výuky volejbalu ve školní tělesné výchově, ale v drtivé většině případů to není ani v jejich silách.

Volejbal má mezi sportovními hrami poněkud specifické postavení. Není to ve výjimečnosti hry jako takové, ale spíš ve složitosti nácviku a zapojení hráčů do hry, a to především u začátečníků. Pokud hráč (žák, student) nedokáže odbít míč do správného směru, pod správným úhlem a dostatečnou silou, hra neprobíhá. Hráči ve volejbalu používají specifické způsoby manipulace s míčem, které se v žádné jiné sportovní hře záměrně nevyskytují a motoriku, která je výrazně odlišná od dříve osvojených motorických stereotypů (např. rozběh s následným odrazem z obou nohou). Nicméně, není potřeba učit hráče (žáky, studenty) specifickým lokomočním pohybům, nemusíme usilovat o dosažení perfektní techniky, nechce se po nás, aby hráli volejbal se všemi možnými kombinacemi.  Cíl výuky jakékoliv sportovní hry je vždy stejný – HRA. Těžko si na úrovni školní TV dokážeme představit někoho, kdo si s radostí užívá drilu v podobě opakovaného nácviku pohybových stereotypů nebo jednotlivých způsobů odbití. Z této skutečnosti by měla vyplývat snaha učitele přivést žáky co nejdříve ke hře. Což nemusí automaticky znamenat hru v plném počtu hráčů – tj. ve volejbalu v „šestkách“. Prvním cílem učitele by proto mělo být vybavit žáky takovými základními dovednostmi, aby dokázali udržet míč ve hře. Ve volejbalu má ale učitel TV ještě jeden neméně důležitý úkol. Měl by představit začátečníkům volejbal jako zajímavou sportovní hru a vzbudit, nebo udržet, v nich zájem o tuto sportovní hru do budoucna. U brankových sportovních her (fotbal, basketbal, florbal, …) je poněkud odlišná situace ve srovnání se síťovými sportovními hrami (volejbal, tenis, …). Při velmi zjednodušeném pohledu můžeme říct, že začátečníci, přestože danou brankovou sportovní hru nikdy nehráli nebo opravdu neumí, můžou hrát okamžitě bez jakékoliv předchozí průpravy a většina hráčů bude velmi pravděpodobně spokojena se skutečností, že si zahráli. Úroveň a kvalita předvedené hry bude pochopitelně velmi nízká a bude obsahovat celou řadu chyb typických pro začátečníky (např. syndrom včelího roje), ale bude probíhat. Totéž se ale bohužel nedá říct o volejbalu. Síťové sportovní hry mají sice v porovnání s brankovými sportovními hrami výhodu v tom, že jsou družstva od sebe oddělena sítí a soupeř tedy většinou přímým kontaktem neovlivňuje manipulaci s míčem. Nicméně se o volejbalu v podání začátečníků rozhodně nedá mluvit jako o atraktivní, dynamické podívané, která by hráče ihned zaujala. A to zejména proto, že hra v podstatě vůbec neprobíhá. Hráči totiž nejen že nejsou schopni udržet míč ve hře, ale velmi často nejsou ani schopni hru zahájit. Asi všichni máme před očima běžný obrázek hodiny tělesné výchovy se zaměřením na volejbal. Na každé straně hřiště 6 hráčů (hráček) a neustálá, většinou marná snaha o zahájení rozehry s následným předáním míče na druhou stranu a dalším zoufalým pokusem o podání. Udržení míče ve hře, nemluvě o využití možnosti 3 odbití na každé straně hřiště, je velmi často pouhou utopií. V tomto okamžiku se z hodiny volejbalu stává příjemně strávená hodina tělesné výchovy s vysokým sociálním kontextem, kdy si hráči a hráčky sdělí své nejnovější zážitky, ale stěží se dá mluvit o uspokojení ze hry. Změnit tento obrázek volejbalu ve školních tělocvičnách se pokusíme pomocí zde navrženého postupu při výuce volejbalu. Budeme také definovat některé charakteristické rysy hry začátečníků, které se ve hře této výkonnostní kategorie typicky vyskytují, a navrhneme možnosti, jak je co nejvíce eliminovat.

2. Charakteristické rysy hry začátečníků

Jak jsme již zmínili, volejbal v podání začátečníků vykazuje některé charakteristické znaky, které se ve hře této kategorie vždy ve větší či menší míře objevují. Přestože je asi nemožné tyto znaky zcela odstranit, do jisté míry je možné je ze strany učitele zredukovat tak, aby měly co nejmenší negativní vliv na hru začátečníků. Na většinu těchto znaků lze najít „lék“, který nám pomůže tyto průvodní jevy omezit. Mezi nejčastější charakteristické rysy hry začátečníků patří:

a) neprobíhá hra v „šestkách“ – není to nic nového ani překvapujícího, nicméně považuji za důležité to zde zmínit, a to dokonce na prvním místě. Je to totiž zcela zásadní průvodní rys hry začátečníků a je nutné si jej uvědomit na úplném začátku nácviku. Jak již bylo řečeno, hlavním a prvořadým úkolem učitele ve sportovních hrách je přivést žáky co nejdříve ke hře, nicméně „volejbal ve školní TV“ není synonymem pro „hru v šestkách“. Tato dávno překonaná vize volejbalu na všech úrovních může budoucímu zájmu žáků o hru naopak spíše ublížit než pomoci. Hra v plném počtu hráčů (daném pravidly) je pro začátečníky nudná a nezajímavá, neboť nejsou nejen schopni udržet míč ve hře, ale velmi často ani zahájit rozehru. Hráči, kteří jsou mírně dovednější (protože např. chodí na volejbal s rodiči, navštěvují sportovní oddíl nebo jsou prostě jen nadanější) velmi snadno a brzy získávají značnou převahu nad ostatními hráči a hra se velmi často „točí“ jen kolem nich, zatímco ostatní hráči velmi rychle ztrácejí zájem o hru.

Lék: Hra v menších celcích (1x1, 2x2, 3x3) je proto u začátečníků ve všech směrech prospěšnější a vhodnější. Hráči jsou výrazněji vtaženi do hry, jsou častěji v kontaktu s míčem, jsou si vědomi toho, že na ně míč směřuje velmi často a není se kam schovat (což je u „šestkového“ volejbalu na této úrovni běžné). Hra v menších celcích může rovněž lépe respektovat výkonnostní rozdíly mezi jednotlivými hráči, můžeme oddělit dovednější hráče od méně dovedných nebo naopak utvořit dvojice výkonnostně rozdílné. V tom případě nezbývá dovednějšímu hráči nic jiného než spolupracovat se svým méně dovedným spoluhráčem.

Menšímu počtu hráčů na hřišti odpovídají samozřejmě některé nezbytné modifikace pravidel. Tou nejzřetelnější (kromě menšího počtu hráčů na hřišti) je zvolenému počtu hráčů odpovídající zmenšené hřiště. Je jen na vás, abyste odhadli možnosti hráčů a stanovili vhodnou velikost hrací plochy.  S hrou v menších celcích je nezbytně spojena také jedna didaktická pomůcka, která již v poslední době zdomácněla ve většině školních tělocvičen. Je jí „dlouhá síť“ – volejbalová síť, která svojí délkou přesahující pravidly stanovených 10 m umožňuje natažení přes celou délku tělocvičny a tím vytvoření mnoha malých hřišť na celé ploše tělocvičny. V současnosti je možné u výrobců sítí objednat jakoukoliv délku odpovídající vaším potřebám a rozměrům vaší tělocvičny.

b) „zbavování se míče“ – další charakteristický rys hry začátečníků je „zbavování se míče“. V podání začátečníků bývá velmi zřídka využíváno možnosti 3 odbití na jedné straně hřiště a hra připomíná spíš přehazovanou, kdy je míč prvním dotekem po přeletu sítě okamžitě vrácen na druhou stranu hřiště.  Vše se většinou odehrává ve vzdálenosti 3 – 4 metry od sítě a okamžité přehrání míče na druhou stranu je většinou motivováno snahou „neudělat chybu“.

Lék: Velmi jednoduchá modifikace pravidel může v tomto případě velmi výrazně eliminovat tento jev. Nutnost hrát alespoň na 2 odbití na každé straně hřiště (později na 3) bude zpočátku pravděpodobně činit potíže (odbití pod úhlem, výška a přesnost odbití, atd.), ale další modifikace a zjednodušení hry nám může pomoci. V této situaci můžeme využít např. možnosti dopadu míče na zem (buď před každým odbitím, nebo později pouze před prvním odbitím) nebo chycení míče před odbitím (opět zpočátku před každým odbitím, později pouze před prvním).

c) „dávání si přednosti“ – tento jev se neobjevuje pouze u začátečníků, protože je primárně zapříčiněn nedostatkem zkušenosti, ale ve hře začátečníků je zcela běžný a velmi častý. Žádná nebo minimální zkušenost s volejbalem znamená pro začínajícího hráče, že se velmi těžce orientuje v prostoru hřiště, nemá vymezen prostor, který má „na starosti“, hráči nejsou zřejmé herní kompetence jeho a jeho spoluhráčů a není schopen spolupráce se spoluhráči. Jedná se především o zpracování míčů letících mezi dva a více hráčů. Tato situace typicky končí dopadem míče na zem, protože oba (všichni) hráči mají tendenci dát přednost spoluhráči, resp. spoléhají na to, že míč odehraje spoluhráč. 

Lék: velmi jednoduchým a účinným způsobem, jak omezit tento problém, je přimět hráče volat si na každé (každé první) odbití. Hráč získá jistotu, že míč bude odbíjet on, má čas a prostor se na odbití připravit a dá také ostatním spoluhráčům najevo, že to bude právě on, kdo odbije následující míč. Zavolání by mělo být vždy v 1. osobě jednotného čísla – JÁ nebo MÁM, ne v 2. osobě – máš, hraj. Dalším lékem na tuto nemoc je již diskutovaná hra v menších celcích, neboť v počtu jednoho či dvou hráčů na hřišti jsou kompetence hráčů jasně dané a hráč je v neustálém střehu a připravený míč odbít. Nicméně i při hře v menších celcích bychom po hráčích měli vyžadovat „volání“ na míč (samozřejmě ne, pokud se jedná o hru 1x1).

d) přehnaná snaha o útočný úder – především u chlapců můžeme velmi často pozorovat velmi často až nežádoucí snahu o pokud možno co nejrazantnější útočný úder - smeč. Útočný úder je považován za nejatraktivnější součást volejbalu, což zcela logicky motivuje i začínající hráče. Ti ale většinou nemají podmínky pro správně provedenou smeč, nejsou dobře technicky vybavení, obvykle nemají odpovídající nahrávku a výsledkem je potom netrefený míč, odbití připomínající spíš facku míči než úder nebo v lepším případě „obouchané“ stěny tělocvičen. Dr. Haník velmi správně říká, že začátečnický volejbal končí v okamžiku, kdy hráči začínají používat útočný úder. Důvodů pro toto tvrzení je mnoho, některé z nich jsme uvedli, a proto bychom se měli snažit u této kategorie hráčů jejich přirozenou touhu „bouchnout“ si do míče omezit a posunout pozdějších etap objevování tajů volejbalu.

Lék: mluvit v tomto případě o léku asi není úplně na místě, neboť se nejedná o negativní jev v pravém smyslu slova, ale přesto je možné i zde zasáhnout. Drobná úprava pravidel, říkající, že útočný úder smí hráč provést např. až poté, kdy míč alespoň 3x (2x, 4x,?) přeletí přes síť, může omezit počet chyb ve hře a udělat ji plynulejší. Ne nadarmo se říká, že volejbal je hrou chyb a vyhrává ten, kdo jich udělá méně.

Uvedený výčet průvodních jevů hry začátečníků jistě není kompletní a mohly bychom jmenovat některé další, ale jistě jsou to ty, které mohou být ze strany učitele ovlivněny a alespoň částečně omezeny. Zcela zbavit hru začátečníků těchto jevů samozřejmě nelze, ale při troše snahy a důslednosti je možné tyto jevy omezit tak, aby zásadním způsobem nenarušovali plynulost hry.

3. Struktura vyučovacího postupu při nácviku volejbalu

Struktura vyučovacího postupu při nácviku volejbalu je logickou návazností jednotlivých kroků při nácviku, které respektují průběh volejbalové rozehry, rozvíjejí herní a taktické myšlení hráčů, podporují umění správně se rozhodovat o způsobu řešení jednotlivých herních situací a samozřejmě poskytují prostor pro nácvik a zdokonalování jednotlivých způsobů odbití a herních činností. Některé situace jsou ve volejbalu typické pro většinu rozeher a my jsme s jejich pomocí vytvořili kroky, jimiž se snažíme hru naučit. V kontextu hry jsme rozlišili 8 kroků, v nichž se snažíme zohlednit aktuální dovednosti hráčů tak, abychom jim umožnili co nejdříve hrát. Tato hra může mít ve srovnání s „normální“ hrou řadu modifikací pravidel, které umožní i úplným začátečníkům zapojit se do modifikované hry. Jedním z úkolů učitele je proto zavést hned od počátku modifikované hry, které umožní žákům vnímat schéma volejbalu a přinese jim prožitek ze hry. Tím umožníme hráčům rozvoj herního myšlení již při nižší úrovni rozvoje dovedností. Ne vždy se ale jedná o průpravnou hru s cílem vyhrát, velmi často jsou zařazovány průpravná nebo herní cvičení. V těchto případech platí, že hráči ve většině případů pracují jako spoluhráči, přestože mohou být rozděleni sítí. Úkolem většiny cvičení v počátečních fázích nácviku je totiž udržet míč co nejdéle ve hře a tím se snažit o co největší zapojení hráčů. Znamená to také, že hráči by se měli snažit odbíjet míče co nejpřesněji na spoluhráče a dostatečně vysoko. Jednotlivé kroky jsou v následujícím pořadí (v závorce jsou vypsány jednotlivé způsoby odbití nebo herní činnosti, kterým je v daném kroku věnována pozornost):

Krok č. 1: Zahájení rozehry odbitím přes síť

Zahájení rozehry je logickým prvním krokem při nácviku volejbalu. Nemáme v tomto případě samozřejmě na mysli takové zahájení, které je žádoucí v pokročilejších etapách nácviku a kterým má hráč za úkol ohrozit soupeře. Zde je hlavním a jediným úkolem uvedení míče do hry. K tomuto účelu se běžně používá odbití jednoruč vrchem (spodem). Současně ale nesmíme zapomínat na skutečnost, že naším cílem je HRA, ne nácvik. A ke hře se chceme dostat co nejdřív. Proto musíme v tomto kroku vybavit hráče takovými dovednostmi, které budou dostačující pro hru. Což odbití jednoruč bohužel nesplňuje. Lze jím zahájit rozehru, ale co dál? Musíme míč přihrát, budeme ho chtít také nahrát a přehrát zpět přes síť. A to nám tento způsob odbití neumožňuje. Ideálně nám k tomu poslouží odbití obouruč vrchem. Proč? Mezi důvody, které vás zřejmě napadají, asi nechybí odpovědi typu „Je to nejpřirozenější způsob odbití.“, „Je podobné chytání míče.“, „Je pro začátečníky nejjednodušší.“, atd. Všechny tyto úvahy mohou být při určitém pohledu přijatelné, ale ta opravdu správná zní: „Tento způsob odbití umožňuje hráčům ihned hrát, neboť ho mohou použít pro zahájení rozehry, přihrávku míče letícího přes síť, nahrávku i přehrání na druhou stranu sítě.“ To je důvod, proč odbití obouruč vrchem zařazujeme na začátek. V USA, a jistě nejen tam, existuje např. názor, že jako první způsob odbití by se měli začátečníci učit odbití jednoruč vrchem a s ním spojený útočný úder. Je to totiž velice atraktivní způsob odbití a pomocí tohoto způsobu odbití by bylo možné získat více zájemců o volejbal a také je u něj udržet. Tato myšlenka je jistě velice zajímavá, ale v našem pojetí asi nepřijatelná, neboť je v rozporu s naší filozofií pojetí nácviku volejbalu. Proto pojďme na odbití obouruč vrchem a poté rychle do hry.

Krok č. 2: Udržení míče na své polovině hřiště

Pravidla volejbalu umožňují 3 odbití v řadě na jedné straně sítě, což je skutečnost, kterou začínající volejbalisté příliš neberou v potaz. Tato možnost je na této úrovni velmi zřídka využívána, jak již bylo popsáno mezi charakteristickými rysy hry začátečníků. Kromě zmíněné filozofie „neudělat chybu“ a s tím související snahy vrátit soupeři míč zpět co nejdřív je na vině také nízká technická vyspělost hráčů (nezapomínejme, že si zatím osvojili jen základy odbití obouruč vrchem) a s tím související neschopnost zahrát míč přesně a dostatečně vysoko na svého spoluhráče. V případě, že hráči opravdu neudrží míč ve hře na požadovaná 3 odbití, měli bychom jim umožnit dopad míče na zem před prvním odbitím, případně před každým ze 3 odbití. Velmi důležité je také hráče správně naučit odbití obouruč vrchem pod úhlem, které se výrazně projeví právě při nutnosti dobře nasměrovat míč na spoluhráče. V rámci tohoto kroku začneme také s nácvikem odbití obouruč spodem, což by mělo hráče vést k možnosti výběru způsobu odbití a zároveň jim dát možnost hrát i nízko či prudce letící míče.

Krok č. 3: Udržení míče na obou stranách hřiště

V tomto kroku nebudeme s hráči nacvičovat žádný nový způsob odbití, ale pomocí průpravných a herních cvičení se budeme snažit upevnit osvojené návyky při odbitích obouruč vrchem a spodem. Hráči v těchto cvičeních fungují jako spoluhráči, přestože jsou rozdělení sítí, a úkolem je většinou udržet míč co nejdéle ve hře. Hráči jsou organizováni do menších celků (2x2, 3x3) a mezi modifikace pravidel také patří požadavek na využití 3 odbití na jedné straně sítě, nutnost použít jako první odbití po přeletu míče přes síť odbití obouruč spodem nebo odbití obouruč vrchem při nahrávce. Hráči by se také měli začít seznamovat s pojmy přihrávka a nahrávka, které se v herní situaci využívající 3 odbití na jedné straně začínají objevovat.

Krok č. 4: Ohrožení soupeře útočným úderem

O atraktivitě útočného úderu jsme již mluvili, ale útok neznamená jen ránu do země. K tomu, aby mohlo dojít k ohrožení útočným úderem, je ale třeba projít dlouhým a náročným nácvikem, neboť útočný úder prováděný ve výskoku je technicky i koordinačně jednou z nejsložitějších částí nácviku volejbalu. Hráči si postupně osvojují více typů útočných úderů. U začátečníků se nejčastěji používá útok lobem, u vyspělejších hráčů smeč, ale známe také dranc nebo úlivku.  Zavedením útočného úderu končí etapa začátečnického volejbalu a současně je to na úrovni školní tělesné výchovy velmi často také poslední krok, který se ve výuce objeví.

Krok č. 5: Obrana proti útočnému úderu

Obrana proti útočnému úderu logicky navazuje na předchozí krok. Zařazujeme sem blokování a vybírání míčů v poli, což pro většinu hráčů (hráček) nejsou zrovna nejatraktivnější herní činnosti. Existují metodiky, které říkají, že nácvik blokování bychom měli zařazovat u začínajících hráčů ještě před zvládnutím smečařského úderu. Snaží se tím u začátečníků vypěstovat uspokojení z úspěšného bloku podobně, jako je tomu u úspěšného útoku. Dalším důvodem zařazení blokování u začínajících hráčů jsou pozdější možné potíže s časováním a směrováním bloků u hráčů, kteří jsou zaměřeni na smečařský úder. Naše posloupnost řazení jednotlivých kroků ale koresponduje s vývojem herní situace v průběhu rozehry a respektuje motivaci hráčů, kteří u opačného postupu nemají zpětnou vazbu na kvalitu svého bloku v podobě úspěšně zablokovaných útoků soupeře.

Krok č. 6: Specializace hráčů ve hře

Přestože je to na úrovni školní TV krok, ke kterému se pravděpodobně většina učitelů se svými studenty nedostane, pro kompletní metodiku výuky volejbalu je nutné se o tomto kroku také zmínit. Hráči se v družstvu označují podle herních činností, které ve hře nejčastěji vykonávají a rozlišujeme nahrávače, smečaře, blokaře, diagonálního hráče (dříve se označoval jako univerzální hráč) a libero.

Nahrávač – jak již název napovídá, je to hráč, který připravuje útočné akce svých spoluhráčů, jinými slovy nahrává vždy druhý míč po přihrávce. Je hlavním organizátorem útočných akcí svého družstva.

Smečař – hráč, který obvykle útočí z hlavního kůlu (zóna IV). Kromě útoku jsou smečaři také odpovědní za přihrávku soupeřova servisu.

Blokaři – jsou většinou nejvyššímu hráči týmu a jsou specialisty na obranu na síti – blok. V útočné fázi bývají zapojováni do rychlého útoku středem hřiště.

Diagonální hráč (dříve pod názvem univerzální hráč) – je v současném vrcholovém volejbale hlavní útočnou sílou družstva. Kromě útočných akcí na síti bývá zapojován i do útoku ze zadní části hřiště (zpoza útočné čáry) za zóny I.

Libero – je teprve nedávno zavedený post a je to hráč specializovaný na přihrávku soupeřova servisu a hru v poli. Tento hráč se účastní hry pouze v zadní řadě, kde nahrazuje kteréhokoliv hráče na hřišti, nejčastěji však blokaře.

Trendem současného vrcholového volejbalu je vysoká kvalita provádění většiny herních činností u všech hráčů bez ohledu na jejich specializace, a proto s konečným určením specializace hráče nemusíme spěchat, jeho rozvoj by měl být všestranný. Nejdříve začínáme se specializací u nahrávačů, u ostatních hráčů se doporučuje odložit určení specializace na pozdější období.  Není přitom výjimkou, že se specializace hráčů mohou časem měnit.

Krok č. 7: Hra družstev v „šestkách“ proti sobě (systémy 4+2, 5+1)

Pravidla volejbalu definují, že v utkání proti sobě nastupují na hřišti dvě šestičlenná družstva. Hráči jsou rozestaveni ve dvou řadách, tři hráči přední řady a tři hráči zadní řady. Každé družstvo v závislosti na své vyspělosti organizuje svoji hru pomocí určitého herního systému, který určuje funkce jednotlivých hráčů družstva. Nejjednodušším herním systémem, který obvykle používají začátečnická družstva, je systém, ve kterém je každý střední hráč přední řady nahrávačem. Po postupu o jedno postavení se nahrávačem stává vždy následující hráč a v tomto systému se nevyužívá specializací. Další dva systémy jsou již postaveny na začlenění specializovaných hráčů a jsou využívány v soutěžním volejbale. V systému 4+2 nahrávají 2 nahrávači čtyřem útočícím hráčům a hráči stejných specializací (nahrávači, smečaři a blokaři) stojí v základním postavení křížem proti sobě. Nahrávač, který je v daném momentu hráčem zadní řady, je tzv. vbíhajícím nahrávačem a pro útok má vždy k dispozici všechny 3 hráče přední řady. Tento systém je přechodovým stupněm k hernímu systému 5+1, ve kterém jeden nahrávač nahrává ve všech postaveních a ve kterém je také do útoku zapojován velmi často specializovaný hráč zadní řady. Tento systém se užívá téměř ve všech družstvech na vrcholové úrovni.

Krok č. 8: Standardní situace

Ve sportovních hrách jsou za standardní situace považovány takové situace ve hře, které se více či méně často opakují a které jsou řešeny na základě předem nacvičeného vzorce. Ve volejbalu jsou tyto podmínky splněny u několika herních situací. Nejčastějšími standardními situacemi jsou podání a přihrávka podání soupeře. Podání je jedinou herní činností, která je rozehrávaná z klidu a hráč si může zvolit způsob i zahájení provedení. Není také ovlivněn rychlostí a směrem přilétajícího míče. Na základě rozdělení hráčských rolí v družstvu jsou za přihrávku podání obvykle odpovědní smečaři a libero, podle typu a kvality podání jsou do přihrávky zapojeni 2 – 3 hráči (výjimečně 4). Vzhled k tomu, že v jednotlivých postaveních jsou přihravačské formace a vzájemné postavení hráčů stejné, můžeme mluvit o standardní situaci. Za další standardní situace považujeme obranu proti útoku po vysoké nahrávce do hlavního (vedlejšího) kůlu nebo vykrývání vlastního útočníka. Ve volejbale je i mnoho dalších situací, které mají podobné rysy jako standardní situace, ale uplatňuje se v nich více variability, než je při standardních situacích běžné.

4. Technika a nácvik jednotlivých způsobů odbití

Odbití obouruč vrchem

Základním odbitím při nácviku volejbalu je odbití obouruč vrchem, velmi často také nazývané odbití prsty. Ve volejbalu se objevuje převážně ve formě nahrávky na útočný úder, ale lze ho využít i pro většinu ostatních herních činností. A právě pro svoji univerzálnost je ideální jako první způsob odbití ve výuce začínajících volejbalistů (a samozřejmě také volejbalistek). Jak již sám název napovídá, jde o odbití prsty obou paží nad úrovní hlavy. Nicméně již od počátku je nutné si uvědomit, že stejně jako u ostatních způsobů odbití a herních činností ve volejbalu se nejedná pouze o samotnou práci paží, ale neméně důležitou roli hraje také práce nohou.

Technika odbití

Hráč před odbitím stojí ve střehovém postoji, ve stoji rozkročném (asi na šířku ramen), nohy jsou mírně pokrčeny v kolenou a váha je přední části chodidel. Nohy jsou téměř na stejné úrovni, jedna může být mírně vpřed. Zde je velmi důležité, aby byl postoj hráče stabilní.

Trup hráče je vzpřímený, lehce nakloněn vpřed, paže jsou středně pokrčené, ruce s roztaženými prsty dlaněmi k sobě. Těsně před odbitím hráč zvedá obě paže současně nad hlavu, paže jsou přirozeně pokrčeny v loktech, dlaně a prsty vytváří nad čelem „košíček“, do kterého později zapadne míč. Prsty jsou roztažené a natažené, opět přirozeně, ne křečovitě. Dlaně jsou natočeny k sobě, palce směřují také k sobě, zápěstí je zvráceno mírně vzad.

Samotné odbití začíná současným natahováním nohou v kolenou a výponem na špičky, což způsobí, že se celé tělo dává do pohybu proti míči.

Přilétající míč zapadá do „košíčku“ nad čelem (pokud bychom na poslední chvíli roztáhli ruce, míč by měl hráči dopadnout na čelo), je tlumen prsty (v kontaktu s míčem jsou poslední články prstů, míč se dotýká až záprstního kloubu u ukazováku, který Haník (2004) velmi výstižně nazývá „hrací kloub“), paže se natahují v loktech  a v poslední fázi je míč „vytrčen“ prsty.

Vše se odehrává v ose těla a po dokončení odbití by mělo být celé tělo nataženo ve směru odbití míče.

Volejbalový „košíček“

Kritická místa nácviku

Mezi nejčastější začátečnické chyby patří podle Haníka a Lehnerta (2004) „napichování míče“, kdy hráč nedostatečně rozevře prsty a nepustí míč dostatečně hluboko do „košíčku“ (míč se nedostane k „hracímu kloubu“) a „napichuje“ míč pouze konečky prstů. S tím také souvisí špatná poloha palců při odbití, které nejsou v opozici proti ostatním prstům a napichují míč. Mezi další chyby řadí Matěj (1991) nedostatečnou práci nohou pod míčem a z toho pramenící chybnou polohu míče vzhledem k tělu při odbití (mimo osu těla, příliš před tělem nebo za tělem, příliš nízko – u hrudníku), nedostatečné pokrčení paží v loktech nebo plácání do míče. Je třeba hráčům také zdůraznit, že odbití a s ním spojený pohyb paží probíhá ve směru zespodu nahoru, ne zezadu dopředu.

Pohybová struktura odbití obouruč vrchem

Nácvik

V počáteční fázi nácviku pracují hráči individuálně, je nezbytné, aby měl každý hráč svůj míč a naším cílem bude, aby si hráči osvojili základní střehový postoj, práci nohou a postavení prstů („košíčku“) a paží těsně před odbitím. Správně zvládnutá základní manipulace s míčem bude základem budoucího úspěšného seznamování se s volejbalem. Předložené metodické řady nácviku odbití obouruč vrchem jsou prezentovány jako celek, v sadě jsou zvlášť cvičení pro jednotlivce, dvojice, trojice a čtveřice. Cvičení je ale samozřejmě možné libovolně kombinovat tak, aby co nejlépe zapadala do celkové koncepce i aktuální fáze nácviku.

 

Průpravná cvičení jednotlivců

Cv. 1: Každý hráč má svůj míč, hráč je ve dřepu s míčem před sebou na zemi. Položí na míč roztažené prsty tak, aby palce a ukazováky směřovaly k sobě, míče se dotýkají poslední články prstů, u ukazováku až po „hrací kloub“. Takto si hráči vytvoří jasnou představu o vzájemném postavení dlaní, prstů a míče. Hráč míč uchopí a ve stejném postavení prstů jej zvedne nad hlavu, přičemž ruce jsou mírně pokrčeny v lokti a palce směřují vzad.

Cv. 2: „Hlavičkování“ – hráč má za úkol udržet svůj míč co nejdéle ve vzduchu hrou hlavou. Hráči většinou automaticky a bez složitého vysvětlování zaujmou požadovaný postoj odpovídající střehovému postoji těsně před odbitím, neboť je to jediná správná možnost, jak udržet míč ve vzduchu. Toto cvičení nám také dává prostor k soutěži – kdo nejdéle udrží míč ve vzduchu požadovaným způsobem.

Cv. 3: Každý hráč má svůj míč, oběma rukama vyhodí míč do vzduchu a chytá ho ve správném postavení do košíčku nad čelem.

Cv. 4: Totéž jako předchozí cvičení, ale hráč nechá před chycením míč spadnout na zem a chytá jej až po odrazu od země.

V úvodních fázích nácviku používáme záměrný dopad míče na zem poměrně často. Důvody pro využití tohoto prvku jsou následující:

a) dopad míče na zem zpomaluje rychlost letu míče – především u nejmladší kategorie začínajících volejbalistů může být tato skutečnost velice důležitá, neboť snižuje možnost zranění i nejistotu z letícího míče

b) usnadňuje hráčům, kteří nemají žádnou nebo minimální předchozí zkušenost s míčem, odhad dráhy letu míče

c) vzhledem k tomu, že míč po dopadu již nevyskočí tak vysoko, nutí hráče zapojit výrazněji nohy do odbití (hráč se musí dostat pod míč)

Cv. 5: „Hlavičkování ve dvojici“ – 2 hráči 3 – 4 metry od sebe se snaží udržet míč co nejdéle ve hře hlavou. Soutěž – která dvojice nejdéle udrží míč ve vzduchu požadovaným způsobem.

Cv. 6: Dvojice hráčů 4 metry od sebe. Hráč A nahazuje míč spodem na hráče B, ten nechá míč spadnout na zem a chytá jej po odrazu od země ve správném postoji do košíčku nad čelem. Poté hráč B nahazuje míč na hráče A, který stejným způsobem chytá míč.

Cv. 7: Totéž jako cv. 6, ale hráči chytají míč ze vzduchu bez dopadu na zem.

Cv. 8: Každý hráč má svůj míč, vyhodí ho oběma rukama vzhůru, odbije míč nad sebe a chytí do košíčku.

Cv. 9: Každý hráč má svůj míč, vyhodí ho oběma rukama a odbíjí nad sebe bez přerušení. Odbití nemusí být vysoko (0,5m), rozhodující je přesnost odbití a správné technické provedení.

Cv. 10: Totéž jako předchozí cvičení, ale hráč střídavě odbíjí obouruč vrchem a hlavičkuje.

Cv. 11: Všichni hráči jsou uvnitř vymezeného prostoru (např. prostor ohraničený postranními čarami a koncovou a útočnou čarou volejbalového hřiště). Odbíjí obouruč vrchem nad sebe a současně se pohybují ve vymezeném prostoru. Musí udržet míč ve hře a současně periferně vnímat dění kolem sebe, aby nevrazil do dalších hráčů a nepřekročil vymezený prostor.

Cv. 12: Hráč vyhodí míč oběma rukama do vzduchu, odbije míč co nejvýš nad sebe, nechá míč dopadnout na zem a po odrazu jej chytá ve správném postoji do košíčku. Zde již hráči na rozdíl od předchozích cvičení výrazně zapojují do odbití nohy, proto je třeba práci nohou (před odbitím i v průběhu odbití) zdůraznit.

Cv. 13: Totéž jako cv. 12, ale hráč po odrazu o zem míč nechytá, ale opakovaně jej odbíjí nad sebe.

Cv. 14: Totéž jako cv. 13, ale po odbití provádí hráč doplňkové cviky dle fantazie učitele (sed, klik, kotoul,…).

V této fázi nácviku je opět vhodné zařadit soutěž – např. kdo udrží míč co nejdéle ve hře požadovaným způsobem, kdo odbije míč nejvýš, …).

Cv. 15: Hráč stojí oběma nohama za určenou hranicí (např. za postranní čárou volejbalového hřiště), vyhodí míč oběma rukama do vzduchu, odbije míč co nejvýš a nejdál, rozběhne se a ze vzduchu chytá míč za určenou hranicí (např. za protější postranní čarou volejbalového hřiště, na druhé straně sítě, …) nebo co nejdál.

Cv. 16: Hráč v sedu na zemi odbíjí míč nad sebe bez dopadu míče na zem. Odbití nemusí být vysoko (0,5 m), rozhodující je přesnost odbití a správné technické provedení.

Cv. 17: Totéž jako cv. 16, ale hráč odbíjí v lehu.

Soutěž – kdo udrží míč co nejdéle ve hře bez chyby nebo kdo udělá nejméně chyb za určitý časový úsek.

Cv. 18: Hráč v lehu na zemi odbíjí míč nad sebe, postupně přechází do sedu a do stoje a zpět do lehu, míč stále udržuje odbitím obouruč vrchem ve hře. Hráči mají za úkol udržet míč bez chyby ve hře, resp. udělat co nejméně chyb.

Cv. 19: Hráč v sedu odbíjí míč co nejvýš, vstává a chytá míč ve stoji.

Cv. 20: Totéž jako cv. 19, ale po odbití hráč provádí doplňkový cvik (klik, kotoul, …).

Cv. 21: Hráč v sedu odbíjí míč co nejvýš, vstává, odbíjí míč obouruč vrchem ve stoji a chytá.

Cv. 22: Totéž jako cv. 21, ale po odbití hráč provádí doplňkový cvik (klik, kotoul, …).

Cv. 23: Hráč sedí oběma nohama za určenou hranicí (např. za půlící čarou volejbalového hřiště), odbíjí míč co nejvýš a současně co nejdál, vstává, rozběhne se a chytá míč za určenou hranicí (např. za útočnou čárou), popř. co nejdál.

Cv. 24: Hráč stojí před basketbalovým košem a odbitím obouruč vrchem se snaží trefit do koše.

Soutěž – skupina hráčů u basketbalového koše, zvolí si 4 – 5 míst, odkud se bude odbíjet na koš, postupně za sebou odbíjejí, jakmile hráč dá koš, postupuje na další místo. Vítězem je hráč, který první projde všechna stanoviště.

Cv. 25: Hráč stojí 4 – 5m od stěny, odbíjí obouruč vrchem proti stěně, po odrazu od stěny nechá míč spadnout na zem a po odrazu od země opět odbíjí proti stěně.

Cv. 26: Hráč stojí asi 0,5 m od zdi a opakovaně odbíjí obouruč vrchem s odrazem o zeď. S přibývající jistotou odbití postupně zvětšuje svoji vzdálenost od stěny.

Soutěž – kdo udrží míč co nejdéle ve hře bez chyby.

Cv. 27: Totéž jako cv. 26, ale hráč se postupně vzdaluje od stěny na relativně maximální vzdálenost, na kterou je ještě schopen míč udržet ve hře. Po dosažení této mety se opět začne přibližovat zpět ke stěně.

 

Průpravná cvičení ve dvojicích

Dosud hráči pracovali převážně individuálně se svým míčem a cvičení byla zaměřena na základní manipulaci s míčem, práci nohou a polohu trupu před a v průběhu odbití. V následující fázi budou již hráči spolupracovat s dalšími spoluhráči, budou muset reagovat na směr, délku a rychlost míče a měli by mít snahu odbíjet míč tak, aby měli jejich spoluhráči co nejméně problémů se zpracováním. Znamená to, že odbití na spoluhráče by mělo být nejen co nejpřesnější, ale i dostatečně vysoké, aby umožnilo spoluhráči odbít i méně přesný míč. V této fázi nácviku se nacvičuje odbití v čelném postavení, které se ve hře vyskytuje jen zřídka, ale hráči si ve zjednodušených podmínkách upevní základní návyky. Zdůrazňovat budeme především práci nohou, hráči se musí důsledně přemístit pod míč a odbíjet technicky správně, což jim pomůže v dalších fázích nácviku (odbití pod úhlem a přes hlavu). Většinu cvičení lze provádět bez sítě i přes síť, záleží vždy jen na vyspělosti hráčů a příslušné míře rušivosti, kterou síť v úvodních fázích nácviku představuje.

Cv. 28: Dvojice hráčů 5m od sebe, hráč A po vlastním nadhozu odbíjí míč obouruč vrchem na hráče B, ten nechá míč spadnout na zem a po odrazu od země jej odbíjí nad sebe a chytá ve správném postoji do košíku. Poté hráči střídavě provádí totéž.

Cv. 29: Totéž jako cv. 28, ale hráči po odbití nad sebe míč nechytají, ale odbíjejí na spoluhráče zpět. Je důležité, aby odbití nad sebe hráči prováděli přesně. Účelem tohoto odbití je, aby se hráči měli možnost pod míčem „srovnat“ před dalším odbitím, které je na větší vzdálenost.

Cv. 30: Totéž jako cv. 29, ale hráči stojí proti sobě přes síť.

Cv. 31: Dvojice hráčů 5m od sebe, hráč A po vlastním nadhozu odbíjí míč obouruč vrchem na hráče B, který nechá míč spadnout na zem a po odrazu od země jej odbíjí zpět na spoluhráče.

Cv. 32: Totéž jako cv. 31, ale hráči stojí proti sobě přes síť.

Cv. 33: Dvojice hráčů 5m od sebe, hráč A po vlastním nadhozu odbíjí míč obouruč vrchem na hráče B, který nechá míč spadnout na zem a po odrazu od země jej odbíjí zpět na spoluhráče.

Oba hráči budou postupně svá odbití snižovat, což má za důsledek nižší odskok míče od země a nutí hráče víc pracovat nohama pod míčem, pokud chtějí míč odbít technicky správně. Snahou hráčů v tomto cvičení bude donutit svého spoluhráče dostat se co nejníže k zemi.

V tomto okamžiku již můžeme také přistoupit k modifikované hře s menším počtem hráčů (1x1, 2x2), kde hráči samozřejmě nemají za úkol udržet míč co nejdéle ve hře, ale vyhrát, tj. zahrát míč takovým způsobem, aby donutili soupeře k chybě.

V dalším nácviku budou hráči, kteří neměli problém s udržením míče ve hře, pokračovat bez možnosti dopadu míče na zem, ti hráči, kterým činí odbití potíže, mohou i nadále využívat této možnosti. Vzdálenost si hráči vždy upraví podle vlastního uvážení tak, aby jim vyhovovala.

Cv. 34: Dvojice hráčů 3 – 5m od sebe, hráč A po vlastním nadhozu odbíjí míč obouruč vrchem na hráče B, který odbíjí míč (bez dopadu na zem) nad sebe a poté znovu zpět na hráče A.

Cv. 35: Dvojice hráčů 3 – 5m od sebe, hráči odbíjejí mezi sebou obouruč vrchem bez dopadu míče na zem i bez odbití nad sebe.

Cv. 36: Totéž jako cv. 34, ale hráči stojí proti sobě přes síť.

Soutěž – kdo udrží míč co nejdéle ve hře bez chyby.

Cv. 37: Dvojice hráčů sedí proti sobě na vzdálenost natažených nohou a odbíjí mezi sebou obouruč vrchem.

Soutěž – kdo udrží míč co nejdéle ve hře bez chyby.

Cv. 38: Dvojice hráčů těsně u sebe (0,5m) odbíjejí mezi sebou obouruč vrchem na velmi krátkou vzdálenost.

Cv. 39: Stejné výchozí postavení jako v předchozím cvičení. Hráči se od sebe postupně vzdalují na takovou maximální vzdálenost, kdy jsou schopni udržet míč ve hře. Po dosažení této hranice se začínají přibližovat k sobě až do výchozího postavení.

Cv. 40: Dvojice hráčů 2m od sebe, na pokyn jednoho z hráčů se celá dvojice pohybuje do určeného směru (doleva, doprava, dopředu, dozadu), přičemž by hráči měli nejen udržet míč ve hře, ale i stejnou vzdálenost mezi sebou.

Cv. 41: Dvojice hráčů 4 – 5m od sebe, hráč A odbíjí obouruč vrchem na hráče B a po odbití obíhá hráče B, který odbíjí nad sebe tak dlouho, než se hráč A vrátí do výchozího postavení. Jakmile se hráč A vrátí do výchozího postavení, hráč B na něj odbíjí míč a obíhá hráče A. Hráči provádějí opakovaně.

Cv. 42: Dvojice hráčů 4 – 5m od sebe, hráč A odbíjí obouruč vrchem na hráče B a po odbití se přesune směrem k hráči B, hráč B odbíjí na krátkou vzdálenost (1m) na hráče A (který se na tuto krátkou vzdálenost přesunul), který odbíjí zpět na hráče B a vrací se zpět na výchozí místo. Hráč B odbíjí na delší vzdálenost na hráče A a po odbití se přesune směrem k hráči A. Hráč A odbíjí na krátkou vzdálenost (1m) na hráče B (který se na tuto krátkou vzdálenost přesunul). Oba hráči pravidelně střídají odbití na kratší a delší vzdálenost a odbití po přesunu vpřed a vzad.

Cv. 43: Dvojice hráčů 4 – 5m od sebe, hráč A odbíjí obouruč vrchem na hráče B, ten odbíjí nad sebe, otáčí se o 360° a po otočení odbíjí na hráče A, který provádí totéž.

Cv. 44: Dvojice hráčů 4 – 5m od sebe, hráč A odbíjí obouruč vrchem na hráče B, hráč se v okamžiku, kdy hráč A vypouští míč z prstů, otáčí o 360° a odbíjí obouruč vrchem zpět na hráče A. Hráč A se v okamžiku odbití také otáčí o 360° a odbíjí. Důležité je, aby se hráči neotáčeli ihned po svém odbití, ale až současně s odbitím spoluhráče.

Cv. 45: Dvojice hráčů 4 – 5m od sebe, hráč A odbíjí obouruč vrchem na hráče B a ihned po odbití ukazuje hráči B prsty pravé ruky číslo (0 – 5). Hráč B musí „přečíst“ číslo, odbít míč zpět na hráče A a ihned po odbití ukázat hráči A prsty pravé ruky číslo.

Cv. 46: Dvojice hráčů 4 – 5m od sebe se dvěma míči. Hráč A odbíjí míč 1 obouruč vrchem na hráče B a současně hráč B koulí po zemi míč 2 na hráče A. Poté hráč B odbíjí míč 1 zpět na hráče A a hráč A koulí míč 2 zpět na hráče B. Provádějí opakovaně, míč 1 stále odbíjejí, míč 2 koulí.

Cv. 47: Totéž jako předchozí cvičení, ale míč 2 hráči nekoulí, ale přihrávají si kopnutím.

Cv. 48: Totéž jako předchozí cvičení, ale míč 2 hráči nekopou, ale přihrávají si hozením oběma rukama spodem.

Cv. 49: Totéž jako předchozí cvičení, ale hráči odbíjejí současně oba míče obouruč vrchem proti sobě.

 

Průpravné hry ve dvojicích

PH 1: Hra 1x1 na zmenšené hřiště (3x3m), hráč může zahrát maximálně 3 odbití, všechna odbití musí být obouruč vrchem, jakékoliv jiné odbití je považováno za chybu. Hraje se do stanoveného počtu bodů.

PH 2: Hra 1x1 na zmenšené hřiště (3x3m), hráč může zahrát pouze 1 odbití obouruč vrchem, jakékoliv jiné odbití je považováno za chybu. Hraje se do stanoveného počtu bodů.

Průpravná a herní cvičení ve trojicích

Pro většinu těchto cvičení platí podobná pravidla jako pro průpravná cvičení ve dvojicích, tj. hráči jsou považováni za spoluhráče, čemuž odpovídá přesnost a výška odbití i snaha o udržení míče ve hře. V této fázi nácviku se s hráči dostaneme k odbití pod úhlem, což nás přivede k situacím, které jsou hře podobnější.

Cv. 50: Hráči A a B u sítě ve vzdálenosti 4m od sebe, každý s míčem, hráč C naproti hráči A ve vzdálenosti 4m bez míče. Hráč A odbije po vlastním nadhozu na hráče C, který odbíjí zpět na hráče A a přebíhá naproti hráči B, který na hráče C také po vlastním nadhozu odbíjí míč. Hráč C mu ho opět vrací a přebíhá zpět před hráče A. Hráči A a B udržují míč stále ve hře odbitím nad sebe a periferně sledují hráče C, hráč C pendluje mezi hráči A a B. Je důležité, aby hráč C odbíjel míč v klidu, ne v pohybu.

Cv. 51: Totéž jako předchozí cvičení, ale hráč C odbíjí diagonálně, tj. pokud se nachází před hráčem A, odbíjí s hráčem B a naopak.

Cv. 52: „Odbij a běž“ – hráči A, B za sebou u sítě, hráč A s míčem. Hráč C proti nim 5 – 6m od sítě. Hráč A odbíjí obouruč vrchem po vlastním nadhozu na C a přebíhá na pozici hráče C. Hráč C odbije nad sebe a na hráče B a přebíhá na pozici hráče B. Hráč B odbije jednou nad sebe a na hráče A a běží na pozici hráče A, který opět odbíjí jednou nad sebe a na hráče C a přebíhá.

Cv. 53: Totéž jako předchozí cvičení, ale bez odbití nad sebe. Hráči si musí uvědomit, že čím vyšší odbití (při udržení přesnosti) bude, tím více času budou mít na přeběh. Toto cvičení lze s různými doplňkovými prvky (do přeběhu je možné zařadit přeskok překážky, kotoul, pád vpřed, …) využívat v mnoha variantách.

Jak jsme již zmínili v předchozím textu, situace, kdy hráč odbíjí míč do stejného směru, odkud míč přilétá, se ve hře téměř nevyskytují. Proto se v dalších průpravných a herních cvičeních již zaměříme na situace, ve kterých se hráči zdokonalí v odbití pod úhlem.

Odbití pod úhlem

Technika odbití obouruč vrchem v situaci, kdy míč přilétá z jednoho směru (typická situace ve hře je u nahrávačů, když míč letí z pole směrem k síti) a hráč ho musí odbít do jiného směru (nahrávač nahrává podél sítě), je zcela totožná s dříve popsanou technikou odbití obouruč vrchem. K tomu je však nutné přidat informaci, že hráč vždy stojí v takovém  postavení, že

osa jeho ramen je kolmá na směr odbití

(u použité analogie s nahrávačem to znamená, že pokud směřuje nahrávka podél sítě, nahrávač stojí rameny kolmo na síť). U začátečníků se velmi často setkáváme s chybným postavením, kdy hráč stojí čelem do směru, odkud míč přilétá a odbíjí „přes rameno“.

Správné postavení hráče při odbití obouruč vrchem pod úhlem (míč přilétá z pole směrem k síti)

Kritická místa

 

Začátečníci mají velmi silnou tendenci se ve funkci nahrávače stavět zády k síti a čelem k míči, který letí z pole směrem k síti a nahrávat přes rameno. Hned od začátku je nutné důsledně na tuto chybu upozorňovat a stavět hráče rameny kolmo k síti.

 

V následujícím textu se podíváme na několik cvičení, v nichž by si hráči měli upevnit správné postavení nohou a trupu při odbití pod úhlem.

Cv. 54: „Odbití po obvodu trojúhelníku“ - trojice hráčů vytvoří rovnoramenný trojúhelník, hráč A po vlastním nadhozu odbíjí na hráče B, který čelem k přilétajícímu míči odbije jednou nad sebe, otočí se do postavení čelem k hráči C a odbije dál po obvodu trojúhelníku na hráče C. Ten opět v postavení čelem k hráči B odbije jednou nad sebe, otočí se do postavení čelem k hráči A a odbije po obvodu trojúhelníku na hráče A. Takto jde míč po obvodu trojúhelníku. Nezapomeňte změnit po určité době směr odbití.

Cv. 55: Totéž jako předchozí cvičení, ale hráči neodbíjí nad sebe. Hráč A po vlastním nadhozu odbíjí na hráče B, který v postavení čelem k následujícímu hráči C odbije na hráče C. Ten v postavení čelem k hráči A odbije míč po obvodu trojúhelníku na hráče A. Takto jde míč po obvodu trojúhelníku. Opět nezapomeňte změnit po určité době směr odbití.

Cv. 56: Trojice hráčů stojí opět ve formaci rovnoramenného trojúhelníku, hráči A a B mají každý jeden míč, současně rozehrávají odbitím obouruč vrchem a odbíjením po obvodu trojúhelníka se hráči snaží udržet oba míče ve hře.

Cv. 57: Totéž jako předchozí cvičení, ale se třemi míči.

Cv. 58: „Podbíhající nahrávač“ – dva hráči jsou na jedné straně sítě, hráč A v poli 4m od sítě, hráč B u sítě ve funkci nahrávače po pravé ruce hráče A. Hráč C je na druhé straně sítě v poli 4m od sítě. Hráč A odbíjí obouruč vrchem na hráče B, ten odbíjí míč podél sítě (1m od sítě) a hráč A po přesunu ze svého výchozího postavení k síti přehrává míč na druhou stranu sítě na hráče C. Hráč B po nahrávce na hráče A ihned přebíhá pod sítí na druhou stranu a nahrává míč, který mu přihrává hráč C z pole. Hráči A a C zůstávají na svých místech, hráč B podbíhá pod sítí a nahrává na obou stranách hřiště. Hráči musí udržet míč ve hře na 3 odbití na každé straně sítě.

Cv. 59: „Kdo přehrává přes, nahrává na druhé straně“ – podobné cvičení jako předchozí, ale funkce hráčů nejsou stabilní a pravidelně se mění. Hráč A rozehrává na nahrávače B, ten nahrává podél sítě a hráč A přehrává míč přes síť na hráče C. Hráč A po přehrání míče přes síť podbíhá pod sítí na druhou stranu sítě a stává se z něj nahrávač, který nahrává míč od hráče C. Hráč B po nahrávce zůstává na své straně sítě a odstupuje do pole. Stručně řečeno, hráč, který přehrává míč přes síť vzápětí nahrává na druhé straně sítě a hráč, který nahrával zůstává na stejné straně sítě a odstupuje do pole.

Průpravná a herní cvičení ve čtveřicích

 

Ve čtveřicích se hráči dostávají již do situací, které jsou velmi blízké a podobné hře, ve většině případů striktně vyžadujeme 3 odbití na jedné straně hřiště.

Cv. 60: Dvojice hráčů na jedné straně sítě (A_1, B₁), druhá dvojice proti nim přes síť (A_2, B₂). Hráči A stojí v poli 3 – 4 m od sítě, hráči B stojí u sítě po pravé ruce hráčů A. A₁ rozehrává odbitím obouruč vrchem na B₁, ten nahrává podél sítě (cca 0,5 – 1 m od sítě) ve směru hráče A₁, A₁ se přesouvá z výchozího postavení k síti a přehrává míč přes síť na A_2. A₂ přihrává na nahrávače B₂, který nahrává podél sítě ve směru hráče A₂, A₂ se přesouvá z výchozího postavení k síti a přehrává míč přes síť na A_1. Hráči mají za úkol udržet míč co nejdéle ve hře.

Cv. 61: Totéž jako cv. 60, ale hráči B stojí po levé ruce hráčů A.

Cv. 62: Totéž jako cv. 60, ale hráči na jedné straně sítě (A_1, B₁ / A_2, B₂) se mezi sebou po přehrání míče na druhou stranu sítě vždy vymění.

Cv. 63: Dvojice hráčů na jedné straně sítě (A_1, B₁) cca 3–4 m od sítě, druhá dvojice proti nim přes síť (A_2, B₂), také 3–4 m od sítě. A₁ rozehrává obouruč vrchem míč přes síť na jednoho z dvojice hráčů na druhé straně sítě. Hráč, na kterého směřuje míč, přihrává směrem k síti, kam se mezitím přemístil druhý z dvojice (ten, na koho neletěl první míč). Tento hráč nahrává podél sítě spoluhráči, ten přehrává míč přes síť a oba hráči se vrací do výchozího postavení 3–4m od sítě. Totéž se děje na druhé straně sítě.

Cv. 64: Totéž jako cv. 63, ale hráči po přehrání míče přes síť provádí doplňkové prvky (výměna míst mezi sebou, dotek místa mimo hřiště, přeskok překážky, …).

Cv. 65: Totéž jako cv. 63, ale funkce hráčů nejsou stabilní a mění se. Hráč (A₁ nebo B₁), který přehrává míč přes síť po přehrání míče podbíhá pod sítí na druhou stranu sítě a stává se z něj nahrávač, který nahrává míč od hráče přihrávajícího hráče (A₂ nebo B₂). Současně hráč, který nepřihrával míč letící přes síť přebíhá na druhou stranu sítě tak, aby byly opět dva hráči na obou stranách sítě. Stručně řečeno, hráč, který přehrává míč přes síť vzápětí nahrává na druhé straně sítě a hráč, který nepřihrává míč letící přes síť, přebíhá na druhou stranu sítě.

Odbití za hlavu

V této fázi nácviku se hráči již mohou velmi pravděpodobně dostávat do herních situací, ve kterých budou muset odbíjet nejen před sebe, ale i přes hlavu (za sebe). Správně technicky provedené odbití obouruč vrchem za hlavu je velmi podobné odbití před sebe. Místo odbití je posunuto mírně vzad, což je doprovázeno mírným pohybem kyčlí vpřed, prohnutím hráče v zádech, zvrácením rukou v zápěstí vzad a výraznou práci palců, která je rozhodující pro směr letu míče. Důležité je hráče již na počátku upozornit, že se stejně jako u odbití před sebe jedná o odbití zespodu nahoru, ne o pouhé „posunutí“ míče za sebe.

U odbití obouruč vrchem za hlavu se v plné míře projeví kvalita práce nohou, která je pro toto odbití v nestandardních podmínkách (nízko nebo prudce letící míče) naprosto nezbytná.

Cv. 66: Hráči jsou ve dvojici. Hráč A po vlastním nadhozu odbíjí míč za sebe směrem k hráči B, který míč chytá a provádí totéž co hráč A.

Cv. 67: Hráči utvoří trojice, stojí v řadě asi 3-4m od sebe. Krajní hráč A odbije obouruč vrchem na spoluhráče B stojícího uprostřed. Ten odbije jednou nad sebe a druhým odbitím obouruč vrchem za hlavu na třetího spoluhráče C, který stojí na opačném konci řady. C odbíjí přes celou délku na A.

Cv. 68: Totéž jako cv. 67, ale hráč B neodbíjí nad sebe, ale přímo za hlavu na hráče C.

Cv. 69: Totéž jako cv. 68, ale hráč B se po každém svém odbití za hlavu otáčí a odbíjí za hlavu míč od obou krajních spoluhráčů.

Cv. 70: Hráči utvoří čtveřice, 3 hráči A, B, C stojí u sítě 3m od sebe, čtvrtý hráč D stojí na stejné straně sítě 3m od sítě naproti prostřednímu hráči. Hráč D rozehrává obouruč vrchem na prostředního hráče B, který stojí rameny kolmo k síti a odbíjí před sebe na hráče A. Ten opět obouruč vrchem na hráče D, který odbíjí opět na prostředního hráče B a ten odbíjí obouruč vrchem za hlavu na hráče C. Takto hráč B pravidelně střídá odbití před sebe a za hlavu.

Správně provedené odbití obouruč vrchem za hlavu.

Prezentovaný zásobník cvičení jistě není kompletní a určitě znáte spoustu dalších, kterými bychom ho mohli doplnit. Měl by být ale dostačující pro nácvik a zdokonalení odbití obouruč vrchem ve školní tělesné výchově a věřím, že si v něm každý najde tu svoji cestu, kterou začne u svých žáků (studentů) rozvíjet zájem o volejbal. Všechna uvedená cvičení jsou vhodná nejen pro základní fázi nácviku odbití obouruč vrchem, ale lze je úspěšně používat i v dalších fázích osvojování volejbalu. Většinu z nich můžeme také modifikovat pro nácvik dalších způsobů odbití, ale také jako specifická cvičení pro rozvoj některých složek kondice.

Odbití jednoruč vrchem

Odbití jednoruč vrchem, ať už ve formě útočného úderu ze země,

ve výskoku nebo

smečovaného podání

je technicky velmi náročné, ale zároveň velmi atraktivní odbití. Shoduje se na tom mnoho volejbalových odborníků. Průkopník využívání dlouhé sítě a jeden z nejvýznamnějších didaktiků českého volejbalu Jaroslav Matěj (1991, 19) tvrdí, že „protože se jedná o útok do pole soupeře, je to úder velice atraktivní a mladí hráči jej rádi nacvičují“. Američan Kessel (2001) zachází ještě dál. „Začínejte smečováním a učte ho často! Je to dovednost, kterou všichni rádi provádějí. Použijte smeč jako úvod do volejbalu v jakémkoliv věku. Pokud začnete smečováním a podáním, stále více dětí se k vám bude přidávat“. Tento přístup se zdá až příliš agresivní a nekoresponduje s naším postupem při nácviku volejbalu, ale jasně dokumentuje význam útočného úderu pro současný volejbal.

Lob

Odbití jednou vrchem se u začátečníků nejčastěji používá jako podání a útok lobem, jako smeč se používá u vyspělejších hráčů. Velmi důležité pro další vývoj mladých hráčů je to, abychom je naučili lobový úder hned od začátku bez závažnějších chyb. V této fázi dbáme zejména:

- aby byl míč nadhazován neúderovou rukou

- aby byl míč zasažen zpevněnou rukou nataženou v lokti

Technika odbití

Vlastní lobový úder je tedy prováděn prudkým švihem předloktí pokrčené paže směrem k míči. Loket pokrčené úderové paže je ve „vysoké poloze“ (tzv. loket u ucha), osa ramen svírá s přímým směrem vpřed úhel asi 45°. Velmi důležité je také postavení nohou, hráč stojí v mírném stoji rozkročném, u praváků levou nohou vpřed, u leváků naopak (u začátečníků to není zdaleka tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát). V okamžiku úderu do míče je úderová paže v lokti zcela natažena a úder do míče provádíme zpevněnou rukou – celou plochou dlaně (špetka je již zapomenuta!). Míč by měl být zasažen zezadu a úder doprovázen aktivní prací zápěstí (flexí) tak, aby byla míči udělena horní rotace. Po úderu do míče by měla paže pokračovat dál ve svém švihu. Toto pokračování sice nezvyšuje sílu úderu, ale pomáhá míč lépe usměrnit.

Nácvik

Cv. 1: Hráč drží v neúderové paži míč, předloktím úderové paže švihem pohybuje z výchozí „vysoké“ polohy směrem k míči a pokládá ji na míč (míč může držet i spoluhráč).

Cv. 2: Hráč drží v neúderové paži míč, předloktím úderové paže švihem pohybuje z výchozí „vysoké“ polohy směrem k míči a udeří do míče, míč směřuje k zemi.

Cv. 3: Hráč drží v neúderové paži míč, nadhodí ho mírně do vzduchu a úderovou paží udeří do míče.

Švihu předloktí z „vysoké polohy“ lokte předchází smečařský nápřah - pohyb paží, který připomíná lukostřelce. Obě paže jsou současně v pohybu vzhůru, v předpažení pokračuje levá (neúderová) paže v pohybu, zatímco loket pravé (úderové) paže je zatažen vzad a poněkud nad rameno. V této fázi je předloktí téměř rovnoběžně s podložkou, následně se vymrští tak, že je téměř v pravém úhlu k podložce. Teprve potom loket pokračuje v pohybu do „vysoké polohy“.

Poloha lokte zataženého vzad

Pro osvojení tohoto pohybu si vypůjčíme několik cvičení od Zdeňka Haníka (2002):

Cv. 4: "Lukostřelba"  - hráč stojí v postoji podobném postavení nohou při odrazu a komíhá pažemi: od maximálního zapažení vzadu do předpažení mírně nad hlavou (předpažení povýš). V předpažení (zhruba ve výši obličeje) se pravá paže prudce zlomí v lokti a směřuje vzad, takže loket míří dozadu a pohyb končí v pozici podobné lukostřelci při napínání luku.

Cv. 5: " Zastřel míč puškou" - hráč stojí v odrazovém smečařském postoji. Levá noha je vpředu. Nadhodí míč oběma rukama, tak že napnuté paže následují vyhozený míč. V momentu, kdy se pohyb paží dostane do výšky čela hráče, pohyb pravé (úderové) paže se oddělí od pohybu levé (neúderové). Pravá se zlomí v lokti a pohyb lokte směřuje prudce vzad. Pohyb končí, když se zápěstí pravé ruky dostane k pravému uchu, kde ukazováček ukáže na míč, stejně jako ukazováček levé ruky, která je napnutá vpředu. Potom padající míč chytí. (Poloha paží a rukou připomíná tentokrát míření puškou.)

V následujícím kroku spojíme obě předchozí fáze pohybu paží, t.j. „lukostřelecké“ zatažení lokte – smečařský nápřah a švih předloktí z „vysoké polohy“ lokte, dohromady a vyzkoušíme kompletní smečařský pohyb paže.

Kritická místa

Nejčastější chyby, které se vyskytují u začátečníků a je nutné je ihned odstranit:

- míč je zasažen pokrčenou rukou u ucha

- osa ramen je kolmá na směr odbití, není pod úhlem 45°

- míč je zasažen mimo osu těla, nebo příliš za hlavou

- po zásahu do míče trup rotuje kolem svislé osy

Cv. 6 (opět ze zásobárny Z. Haníka): " Tleskni pravou dlaní do hřbetu levé" - hráč stojí v odrazovém smečařském postoji. Levá noha je vpředu. Nadhodí míč oběma rukama tak, že napnuté paže následují vyhozený míč až do výše nad obličejem. Zde se pohyb paží zastaví a levá zůstane natažená vpřed, pravá se láme v lokti a směřuje vzad (jako při smečařském nápřahu). Následuje rychlý švih pravou paží imitující smečařský úder. Pravá ruka udeří do hřbetu předpažené levé ruky. Míč necháme volně spadnout na zem nebo chytíme.

Cv. 7: Hráč stojí v odrazovém smečařském postoji. Levá noha je vpředu. Nadhodí míč oběma rukama tak, že napnuté paže následují vyhozený míč až do výše nad obličejem. Následuje smečařský zápřah, rychlý švih úderové paže a úder do míče tak, aby míč dopadl 4 – 5 metrů před hráče.

Cv. 8: Hráč stojí v odrazovém smečařském postoji asi 3 metry od sítě. Levá noha je vpředu. Nadhodí míč oběma rukama tak, že napnuté paže následují vyhozený míč až do výše nad obličejem. Následuje smečařský zápřah, rychlý švih úderové paže a úder do míče tak, aby míč letěl přes síť. Každý hráč má svůj míč nebo jsou hráči ve dvojici proti sobě přes síť a míč od spoluhráče nejdříve chytají, později zpracovávají prsty nebo bagrem.

Smeč

Smečařský úder ale není jen pohyb a práce paží, ale také (nebo možná především) práce nohou a dalších částí těla předcházející samotnému úderu do míče (rozběh a odraz) a po něm následující (doskok). V literatuře se nejčastěji objevují následující fáze pohybové struktury smeče (Haník, 2002; Selinger, 1986; Nordt, 2002):

1. rozběh

2. odraz

3. let

4. úder

5. doskok

Ale např. Gutierrez, Santos a Soto (1999) rozlišují tyto sekvence smeče:

1. rozběh (ukončen dotykem nohou se zemí)

2. negativní impuls (ukončen, když iniciální noha je v plné flexi)

3. pozitivní impuls (ukončen v momentu, kdy chodidla opustí podložku)

4. přípravná fáze (ukončena v momentu maximálního úsilí v rameni)

5. úder (ukončen zásahem míče)

S tím souvisí i dva základní problémy, se kterými se při nácviku komplexního pohybového řetězce smeče setkáváme:

1. koordinační problém spojený s úkolem provést smeč při odrazu dopředu a nahoru

2. problém načasování (timingu) a zaujmutí správné pozice vzhledem k nahrávajícímu hráči, letové křivce míče a k síti.

Problémem není naučit se sekvence pohybů, ale naučit se koordinovat tyto relativně stabilní vzory pohybů podle vnímání času a prostorových parametrů a správného rozhodnutí kdy zahájit rozběh a kdy provést úder (Gasse, 1996).

Rozběh

Rozběh je zrychlení hráče takovým způsobem, aby maximálně zvýšil velikost vertikální síly při odrazu vykonávanou proti podložce. Jedná se o jeden z nejnáročnějších a v případě chybného provedení i nejvíce limitujících prvků ve volejbalu. V praxi se v podstatě používají 3 typy rozběhů – čtyřkrokový, tříkrokový a dvoukrokový, přičemž Haník (2002), Nordt (2002) a další uvádějí jako základní typ rozběh tříkrokový, zatímco Zapletalová, Přidal a Tokár (2001) uvádějí jako standartní rozběh čtyřkrokový. Já budu souhlasit s většinou a jako základní používat rozběh tříkrokový. V tomto rytmu je první zahajovací (také nazývaný směrovací) krok jen přípravný, orientační, praváci jej provádí levou nohou, leváci pravou. Tento krok slouží ke korekci místa rozběhu a je stěžejní pro správné načasování rozběhu. Ve druhém, tzv. brzdícím kroku, dochází k prudkému zapažení napnutých paží a hráč dopadá na patu natažené pravé nohy. Poslední (přídavný) krok je charakterizován snížením těžiště, maximální rychlostí (doba, po kterou dochází k opoře pouze jedné nohy by měla být snížena na absolutní minimum) a „zpožděním“ trupu za nohama. Snížené těžiště na konci rozběhu následně prodlužuje vertikální pohyb těžiště při současné aplikaci síly. Levá noha (u praváků) má vytočené chodidlo patou ven a koleno je vtlačené dovnitř. Důležitým kritériem výsledné efektivity smeče (i když u začátečníků méně podstatným) je také směr rozběhu. Při diagonálním rozběhu dojde k zastavení rotace kyčlí v poloze paralelně se sítí, což umožňuje vykonávat smeč efektivně v jakémkoliv směru (Gutierrez, Santos & Soto, 1999).

Odraz

Paže se při odrazu pohybují prudce vpřed a nahoru a výrazně se podílí na akceleraci během odrazu (paže tvoří 6 z celkových 14 segmentů těla a 9,8% celkové hmotnosti – je třeba toho využít). Pozitivní vliv paží na zvýšení sil působících při odrazu proti podložce se zvyšuje, pokud je jejich rychlost až do konce pohybu konstantní (na konci odrazu jsou paže vysoko a umožňují tím zvýšit těžiště, ruka levé paže je otočena vnitřní stranou k míči). Nohy jsou pokrčeny, trup nakloněn dopředu (jako kompenzace zapažených paží) a mírně natočen doprava. Při odrazu se chodidla a nohy dynamicky napínají a trup se napřimuje.

Let

Během letové fáze se těžiště zvedá vzhůru a je provedena řada pohybů za účelem zahájení pohybového řetězce vlastního úderu. Jakmile je hráč ve vzduchu, jakýkoliv úhlový poměr vyvinutý během odrazu zůstane konstantní a hráč již nemůže získat žádnou energii. Od té doby může hráč provádět pouze pohyby kompenzačního charakteru. Levý bok a levé rameno se dostávají dopředu, naopak pravé rameno a loket maximálně vzad. Nesmečující paže vyrovnává pohyby paže smečující, její pohyby jsou zcela přirozené, a proto je obvykle není třeba učit. Nohy jsou v kolenou pokrčené a zakopnuté vzad – „smečařský luk“.

Úder

Při správném provedení se švih paže skládá z koordinovaných pohybů v pořadí: trup, rameno, nadloktí, předloktí a ruka. Vlastní pohyb začíná aktivním pohybem pravé poloviny trupu a paže, přičemž dochází k rotaci trupu zleva doprava (u praváků). Ruka by měla zasáhnout míč zezadu shora za současné flexe zápěstí. Po úderu do míče by měla paže uvolněně pokračovat po své dráze.

Dopad

Nejdůležitějším úkolem dopadu je dostat se na zem měkce, s co nejmenším nárazem na klouby. Hráč dopadá na obě, popř. na jednu nohu přes špičky do podřepu.

Pohybová struktura smeče.

Cv. 9: "Lyžařské běžky" (Haník, 2002) - hráč stojí a jeho levá noha je vpředu. Obě paže jsou předpaženy vpředu zhruba ve výši obličeje. Váha je na obou nohou. Hráč začíná přenášet váhu na přední levou nohu. Odlehčená zadní pravá noha prudce vyrazí vpřed a současně dochází k mocnému zapažení napnutých paží. Pohyb paží jde co nejdále, kam to rozsah kloubů dovolí. Celá tato část cvičení se podobá pohybu na lyžařských běžkách při odrazu. V momentu, kdy pravá noha došlapuje patou na podložku, začíná prudký pohyb paží vpřed a zároveň krok levou dopředu. Souhra práce nohou a rukou pak provádí pohyb, který je začátkem výskoku. Mohutný pohyb paží vpřed končí až nad hlavou.

Cv. 10: Hráči nacvičují celý pohybový řetězec smeče u sítě. Začínají výkrokem levou nohou vpřed. Smeč provádí do imaginárního míče.

Cv. 11: Hráč má v levé ruce tenisový míček. Je připraven tři metry od sítě v postoji, kdy levá noha je vpředu a váha spočívá na ní. Paže jsou napnuty v pozici mírně před tělem. Provádí dvou-krokový rozběh (P-L) se smečařským závěrem s mohutným zápřahem dole i nahoře. V momentu, kdy se pohybující se paže ocitají v zapažení, dojde k předání míčku z levé ruky do pravé. Následuje švih paží vpřed, nápřah a útočný úder s odhozením míčku přes síť.

Cv. 12: Hráč má v levé ruce tenisový míček. Je připraven tři metry od sítě v postoji, kdy levá noha je vpředu a váha spočívá na ní. Paže jsou napnuty v pozici mírně před tělem. Provádí dvou-krokový rozběh (P-L) se smečařským závěrem s mohutným zápřahem dole i nahoře. V momentu, kdy se pohybující se paže ocitají ve výši obličeje, dojde k předání míčku z levé ruky do pravé. Následuje rychlý zášvih nahoře, nápřah a útočný úder s odhozením míčku přes síť.

Cv. 13: Pomocník (hráč, trenér) stojí na židli a drží v jedné ruce míč nad úrovní pásky. Hráč
provede dvoukrokový (tříkrokový) rozběh a imituje úder do míče (může ho i odbít).

Cv. 14: Pomocník (hráč, trenér) nadhazuje u sítě míč (imituje nahrávku), hráč provádí tříkrokový rozběh a chytá míč do natažené pravé paže.

Cv. 15: Pomocník (hráč, trenér) nadhazuje u sítě míč (imituje nahrávku), hráč provádí dvoukrokový (tříkrokový) rozběh a smečuje nadhozený míč.

Cv. 16: Nahrávač nahrává míč po vlastním nadhozu na krátkou vzdálenost (1 – 2 m), hráč smečuje míč přes síť po dvoukrokovém (tříkrokovém) rozběhu.

Cv. 17: Nahrávač hraje vysokou nahrávku po vlastním nadhozu, hráč smečuje míč přes síť po dvoukrokovém (tříkrokovém) rozběhu.

Blok

Dříve než se začneme věnovat samotnému nácviku a technice blokování, je na místě si pojem blok a blokování vysvětlit.

Blokem a blokováním se ve svých publikacích zabývá mnoho autorů u nás i v cizojazyčné literatuře a všichni tuto herní činnost definují podobně. Je to obranná činnost jednoho až tří hráčů přední řady, prováděná u sítě (resp. nad sítí) vzpaženýma rukama ve výskoku. Pravidly je stanoveno, že hráči mohou přesáhnout libovolně daleko přes síť, ale nesmí se jí při tom dotknout; navíc se nesmí dotknout míče dříve, než soupeř dokončí útočný úder.

Blok je první "obranná linie" družstva. Blokování je velmi výbušná, atraktivní akce, která plní několik funkcí. Prvotní funkcí bloku je zachytit míč z útočného úderu soupeře – buď jej vrátit do pole soupeře a tím přímo získat bod (tedy úspěšný přímo na zem do pole soupeře zahraný blok nebo blok, který následnou chybou soupeře zakončí rozehru) nebo nadrazit míč nahoru směrem k hráčům bránícím vzadu v poli.

Další důležitou funkcí bloku je zakrývat určité části pole, čímž pak bude ovlivněn směr soupeřova útoku a v důsledku toho omezena plocha hřiště, kterou je třeba pokrýt obranou v poli. Bez zaclonění části pole vytvořeného blokem by mohla obrana v poli pouze "hádat", kam bude směřovat soupeřův útok a byla by mnohem méně úspěšná ve vybírání míčů. Soustavně úspěšný blok může u některých smečařů významným způsobem vzbuzovat strach, ti potom při opakovaném zablokování ztrácejí sebedůvěru a stávají se náchylnými k chybování.

Blok je od slova blokovat, ale paradoxně není hlavním úkolem bloku zablokovat nýbrž získat bod. Ať už tím, že donutí soupeře chybovat, nechá ho zaútočit do míst, která jsou pokryta obrannou v poli a v neposlední řadě zablokovat.

Blokování je pravděpodobně nejtěžší herní činností družstva. Proti rychlému, dobře koordinovanému a mnohotvárnému útoku má blok k dispozici velmi málo času na to, aby reagoval. Bez dobrého bloku není družstvo schopno míč v poli vybrat a následně zaútočit "na bod". Blokování vyžaduje rychlou reakci a vynikající spolupráci mezi hráči.

Blok můžeme podle počtu zúčastněných hráčů dělit na jednoblok, dvojblok a trojblok, přičemž záleží na druhu nahrávky soupeře a velkou měrou je seskupení vícebloku ovlivněno také účinností podání. Dále dělíme blok na aktivní a pasivní, diagonální a blok zakrývající lajnu, ale o tom až v taktice blokování.

Technika bloku

Držení a poloha rukou

Na začátku je nejdůležitější vysvětlit a naučit správné držení a polohu rukou v okamžiku úderu do míče smečujícím hráčem. Hráč má natažené ruce vytažené z ramen, palce směřují k sobě, prsty jsou „křečovitě“ roztažené a natažené a zápěstí je mírně sklopené vpřed.

Správně postavené paže lze ověřit několika způsoby:

Cv. 1: Bez míče trenér zkontroluje pevnost a polohu rukou a paží.

Cv. 2: Hráč stojí na židli tak, aby měli ruce nad páskou a učitel trefuje ruce lobem a kontroluje, kam se míče odráží (velmi důležité je, aby hráči získali pocit zablokovaného míče)

Výchozí postavení

Základní předpoklad pro blokování je optimální postoj hráče. Blokař stojí čelem k síti, chodidla má mírně od sebe, ramena souběžně se síti a sleduje činnost soupeře. V závislosti na individuálním přístupu mohou být paže drženy v následujících polohách:

- ruce nepatrně nad úrovní ramen, předloktí kolmo na zem a dlaně obráceny k síti

- ruce mírně nad úrovní pasu, předloktí téměř rovnoběžně se zemí (u krajních hráčů, není tak časté)

- paže jsou ohnuté v loktech, dlaněmi na úrovni ramen

Ramena hráče jsou vysunutá vpřed, záda by měla být rovná, kolena mírně pokrčená. Těžiště je na přední část chodidel, vzdálenost špiček od středové čáry je asi 30 cm.

Správně provedený výchozí postoj hráče

Odraz a výskok

Výskok ze střehového postoje provádí hráč tak, že nejprve sníží těžiště, tlačí paže dolů, pokrčí nohy v kolenou a mírně se předkloní pohybem trupu v bocích. Během těchto stlačujících pohybů drží hráč záda rovně, očima sleduje dění na soupeřově polovině hřiště. Potom výbušně vyskakuje kolmo vzhůru a vytahuje paže směrem k hornímu okraji sítě a následně přes horní okraj sítě. Snahou hráče přitom není dosáhnout co nejvýš, ale co nejdál přes síť. Hlava směřuje vzhůru a oči periferně pozorují míč a smečařovu ruku.

Snahou hráče je dosáhnout co nejdál přes síť

Dopad

Jakmile začne blokující hráč klesat, musí stáhnout paže zpět, aby se nedotknul sítě. Dopad z bloku by se měl uskutečnit měkce na špičky, se ztlumením nárazu pokrčením nohou v kolenou. Postavení nohou při dopadu závisí na další akci, která může být částečně připravena již v průběhu dopadu. V začátcích dbáme na správný dopad na obě špičky chodidel, které jsou ve stejné poloze jako při odrazu (kolmo na síť).

Kritická místa

Mezi nejčastější chyby, které se v provedení bloku vyskytují, patří: nedostatečně natažené a roztažené prsty, pokrčené paže v loktech, ruce za hlavou (nedostatečný nebo žádný přesah) a s tím související díra mezi pažemi, sklopená hlava, dopad na celá chodidla a velká vzdálenost od sítě. Velké problémy mají nejen začínající hráči se správným načasováním bloku.

Nácvik

Nácvik velmi často provádíme u záměrně snížené sítě, aby měli všichni hráči možnost správně přesáhnout.

Cv. 3: Hráči stojí v základním postavení u sítě, vyskakují na blok bez míče a snaží se přesáhnout co nejvíc na soupeřovu polovinu hřiště. (Neprovádějte tato blokařská cvičení ve dvojících proti sobě – hráči nemohou přesáhnout přes síť!) Totéž můžeme provádět popřípadě i u stěny, musíme ale dbát na výchozí postavení dál od stěny.

Cv. 4: Hráči jsou ve dvojici, hráč A drží míč nad úrovní pásky a na své straně hřiště (může stát na lavičce, židli, bedně, …), hráč B na druhé straně sítě vyskakuje na blok a dotýká se míče (míč z ruky nevyráží).

Cv. 5: Dvojice stojí proti sobě přes síť, hráč A s míčem 3m od sítě, hráč B ve výchozím postavení u sítě. A nahazuje spodem míč nad horní pásku sítě, B se snaží míč zablokovat (nechá míč jen narazit do rukou, neprovádí žádnou aktivní práci proti míči).

Literatura

1. Císař, V. (1999). Podání. Zpravodaj ČVS, 2, 17 – 20.

2. Gasse, M. (1996). Learning to smash – learning perception. IVT, 1, 4 – 11.

3. Gutiérrez, M., Santos, J., & Soto, V.M. (1999). Biomechanical analysis of the factors determining spiking effectiveness in volleyball. The coach, 2, 26 – 30.
4. Haník, Z. (2002). Technika útočného úderu. Retrieved 16. 6. 2003 from World Wide Web: http://www.hanikvolleyball.cz/html/metodika_utok_prakticka.html.

5. Haník, Z., Lehnert, M. et al. (2004). Volejbal I (Herní dovednosti a kondice v tréninku mládeže). Praha: Český volejbalový svaz.

6. Haník, Z., Němec, M., Tlstovičová, Z. & Novák, A. (2008). Volejbal viděno třemi. Praha: Grada.

7. Kessel, J. (2001). Top Ten Laws About Coaching Kids In Volleyball. Retrieved 17. 7. 2003 from World Wide Web: http://www.usavolleyball.org/educat/articles/article_kessel.htm

8. Lehnert, M. (2003). Technické aspekty smečovaného podání. Pracovní materiál – seminář trenérů volejbalu. Brandýs n. Labem.

9. Matěj, J. (1991). Nácvik základních způsobů odbíjené u začínajících hráčů. Olomouc: Univerzita Palackého.

10. Mitchell, L., Oslin, J. L., & Griffin, L. L. (2006). Teaching Sport Concepts and Skills-2nd Edition - A Tactical Games Approach. Champaign, IL: Human kinetics,

11. Nordt, M. (2002). Hitting progression: the foundation for sound habits. Retrieved 12. 9. 2003 from World Wide Web: http://www.usavolleyball.org/educat/articles/article_nordt.htm

12. Papageorgiou, A., & Spitzley, W. (2002). Volleyball – a handbook for coaches and players. Oxford: Mayer & Mayer.

13. Selinger, A., Ackermann-Blount, J. (1986). Selinger’s power volleyball. New York: St. Martin’s Press.

14. Zapletalová, L., Přidal, V., & Tokár, J. (2001). Volejbal – učebné texty pre školenia trénerov I. triedy. Bratislava: Peter Mačura – PEEM.